Pyramidy v Gíze dnes stojí uprostřed pouštní krajiny, která je plná písku a kamení – desítky kilometrů od svěžích břehů Nilu – a jejich odloučení jako by ještě umocňovalo pocit majestátnosti zaniklých časů. Podle nové vědecké studie je však jejich osamocená pozice jen relativní – podle autorů kdysi stály u hlavního ramene Nilu s hustou lodní dopravou. „Myslíme si, že tento úsek sloužil jako jakási superdálnice starověkého Egypta,“ říká geomorfoložka Eman Ghoneimová, profesorka na Severokarolínské univerzitě ve Wilmingtonu.
Zmizelé rameno Nilu
Podél okraje Západní pouště dnes stojí na tři desítky pyramid, které pocházejí z období mezi 27. a 18. stoletím před naším letopočtem, tedy zhruba z doby před 1 000 let. Vědecká obec již dlouho předpokládá, že je vybudovali tehdejší stavitelé podél dnes již vyschlého koryta Nilu – o existenci této vodní cesty svědčily i dřívější studie.
Ghoneimová a kolegové však byli první, kdo část dávného toku Nilu přesně zmapovali a zjistili, že byl mnohem širší a hlubší, než mnozí očekávali.
Nová studie, kterou nedávno zveřejnila redakce časopisu Communications Earth & Environment, popisuje objevení již zaniklého ramene Nilu. Vedoucí výzkumnice si zvláštních útvarů všimla při zkoumání satelitních snímků z oblasti a spolu se svými kolegy následně provedla jejich geofyzikální ověření. Výsledkem byla mapa, v níž dokládají 62kilometrový úsek bývalé vodní cesty, který spojoval starověkou metropoli Lišt asi 50 kilometrů jižně od Káhiry s Gízskou nekropolí. Do dnešní doby zůstal z původní trasy pouze krátký úsek funkčního kanálu Bahr el-Libeini poblíž pyramid v Abúsíru. Původní koryto měřilo zhruba jeden kilometr na šířku a jeho hloubka činila na některých místech i přes 25 metrů. Autoři objevené koryto nazvali Ahramatské rameno podle arabského výrazu pro pyramidu.
Mapování z oběžné dráhy
Ghoneimová, která v Egyptě vyrostla, si obrysů budoucího Ahramatského ramene poprvé všimla asi před dvěma lety při studiu multispektrálních satelitních fotografií, které zachycují data ve vlnových délkách neviditelné části světelného spektra. K určení výšky krajinných prvků a anomálií zkoumala také digitální výškové modely získané z dat satelitního radaru.
V návaznosti na své vzdělání geomorfoložky, tedy odbornice na procesy měnící krajinu, Ghoneimová vymezila pozůstatky dávno zmizelé vodní cesty – nyní zasypané pouštním pískem a pozměněné mnohasetletou zemědělskou činností.
Období „divokého Nilu“
Oblast, v níž se staré koryto nachází, byla v pravěku neobyvatelná. Tamní poušť se nejprve zhruba před 12 000 let proměnila v důsledku nárůstu hladiny světového oceánu po poslední době ledové v savanu a dalších 7 000 let byla zaplavená a plná mokřadů. Tomuto období se říká období „divokého Nilu“, vysvětluje geoarcheoložka Judith Bunburyová z Cambridgeské univerzity.
Člověk se podle ní začal v nilském údolí objevovat až později, zřejmě kvůli rybolovu, a sice až zhruba od roku 2700 před naším letopočtem, kdy voda opadla a různá ramena Nilu se ustálila natolik, že oblast umožňovala osídlení a založení egyptské Staré říše. I v té době ji však stále trápily rozsáhlé záplavy.
Vodní cesta při stavbě pyramid
Podle Ghoneimové sloužilo Ahramatské rameno jako důležitá vodní cesta v období Staré říše až do roku 2200 před naším letopočtem. Stavitelé ji využívali k převozu stavebního materiálu při výstavbě pyramid pocházejících z té doby. „Staří Egypťané potřebovali hlavní vodní cestu k přepravě velmi těžkých stavebních materiálů i dělníků na staveniště pyramid,“ říká vědkyně, „takže rameno využívali jako dálnici.“
Obrovská rozloha Ahramatského ramene, kterou vědci zjistili v průběhu několikaměsíčního geofyzikálního průzkumu a zkoumání vzorků půdy z vybraných míst, je překvapila. Jeho šířka byla v průměru okolo 400 metrů a podle autorů studie se na severním konci rozšiřovalo a vytvářelo přítok nedaleko Gízy. „Je to velké rameno, jehož šířka se podobá dnešní šířce řeky,“ říká Ghoneimová. „A blízkost pyramid naznačuje, že šlo o funkční vodní cestu, která měla v době starověkého Egypta velký význam.“
V některých případech vedlo Ahramatské rameno jen několik set metrů od pyramid samých. Mnoho z nich bylo pomocí hrází připojeno k malým chrámům na břehu řeky, které zřejmě sloužily také jako lodní přístavy.
Kde pokračuje staré rameno?
Dnes však téměř celé Ahramatské rameno zmizelo. Studie naznačuje, že okolo roku 2000 před naším letopočtem se začalo v důsledku geologické činnosti pohybovat směrem na východ a zanášelo se pískem ze Západní pouště. Tomu by nasvědčovalo i zjištění, že pyramidy postavené v období egyptské Střední říše, tedy zhruba mezi lety 2040 a 1780 před naším letopočtem, byly postaveny dále na východ než ty z období Staré říše – nejspíš proto, aby byly blíže Ahramatskému rameni, a posouvaly se směrem na východ.
Bunburyová se však domnívá, že zanášení koryta pískem se ještě zhoršilo s výstavbou pyramid, a že tedy mohlo začít už kolem roku 2500 před naším letopočtem. Zmenšující se Ahramatské rameno mohlo být také důvodem, proč se spěchalo s výstavbou Šepseskafské mastaby – hrobky s plochým vrcholem, nikoliv úplné pyramidy – postavené ve stejné době v úseku mezi Sakkárou a Dahšúrem. Podle Bunburyho „to byla trochu minimalistická práce, protože doprava materiálu vodní cestou už mohla být v té době obtížnější.“
Dalším krokem, k němuž se výzkumníci chystají, bude radiokarbonové datování zbytků rostlin a říčních lastur v odebraných vzorcích sedimentů, pomocí něhož určí, jak staré bylo Ahramatské rameno v době, kdy bylo využíváno k budování nekropole. Následně vědci přistoupí k mapování vodní cesty na sever a na jih od koncových bodů právě objeveného úseku.
„Nalezená část ramene se nachází v severním Egyptě – stále jsme však neprovedli výzkum ve středním a jižním Egyptě,“ říká Ghoneimová. „Analýzu se chystáme rozšířit tak, abychom našli začátek ramene, který leží pravděpodobně u hranic se Súdánem.“
