Dne 6. července 1907 zjistil sir Arthur Vicars, že z jeho pečlivě uzamčené kanceláře na Dublinském hradě zmizely irské korunovační klenoty. Nejdůležitější část královských insignií, náležící okruhu šlechticů spojených s koloniální britskou korunou, viděl naposledy 11. června, takže neuměl říci, kdy přesně zmizely.
Součástí sady byly odznaky a řetízky vykládané drahokamy, jako jsou smaragdy, rubíny a brilianty z Brazílie. Hodnota souboru dosahovala podle tehdejších odhadů až 50 000 liber, tedy zhruba dnešních 120 milionů korun.
Policejní plakát z roku 1907 zobrazuje tři kusy slavnostních šperků ukradené ze sbírky Dublinského hradu.
Pro Vicarse, který byl za za správu sady šperků osobně odpovědný, byla krádež nejen ranou pro jeho sebevědomí, kariéru i pověst, ale také ostudou pro celý Dublinský hrad – sídlo britské moci v Irsku.
Zpráva o krádeži se rychle rozkřikla a stala se středem nežádoucí mezinárodní pozornosti. Následné vyšetřování znamenalo pro Vicarse další ponížení. Podezření z krádeže padlo na nejvýznamnější osobnosti té doby a přineslo více otázek než odpovědí.
Pozoruhodná loupež
Ukradené šperky byly slavnostními ozdobami Řádu svatého Patrika, nejvyššího britského rytířského řádu se sídlem v Irsku. Britský král Vilém IV. je řádu daroval v roce 1831, aby je mohla při obřadech nosit hlava řádu.
Velmistr uděluje princi z Walesu Řád svatého Patrika v katedrále svatého Patrika v Dublinu v roce 1868.
Když sir Arthur Vicars zjistil, že klenoty chybí, nikdo tomu nemohl uvěřit. „Zpráva o zmizení byla natolik ohromující, že lidé měli zprvu tendence ji zpochybňovat,“ napsal 9. července list The Irish Times. Dokonce i Scotland Yard, který poskytl podporu při vyšetřování, zpočátku spekuloval, že korunovační insignie byly „ztraceny“, nikoliv ukradeny.
Vyšetřovatele překvapila i drzost lupičů, protože se rozhodli klenoty odnést z jednoho z nejlépe střežených míst Dublinu a nepozorovaně proklouznout mezi hlídkujícími policisty a strážníky.
Další překážky by na lupiče čekaly uvnitř Vicarsovy kanceláře: klenoty měl v uzamčeném trezoru. Zloději jej zjevně neotevřeli násilím, ale odemkli – takže museli použít buď ukradený, nebo padělaný klíč.
To, že zloději dokázali proklouznout přes ostrahu a odemknout trezor, vyvolala důležitou otázku: Mohl krádež spáchat někdo zevnitř?
Britští vojáci na nádvoří Horního hradu na Dublinském hradě v Irsku, asi osmdesátá léta 19. století.
Tvůrce Sherlocka Holmese se ujal případu – tak trochu
Středem pozornosti se brzy stal Vicars, a to ani ne tak kvůli podezření z krádeže jako kvůli jeho neschopnosti jí zabránit. Vicars měl také podezření, že ho mohl týden předtím někdo omámit a pořídil si kopii jeho klíčů. Pravděpodobnější však byla varianta, že Vicars se nejspíš opil na jednom z mnoha soukromých večírků, které na hradě pořádal, a někdo jeho opilosti využil.
Vicars měl přinejmenším jednoho rozhodného spojence: svého bratrance, spisovatele sira Arthura Conana Doyla, autora románů o Sherlocku Holmesovi. Doyle svého bratrance oslovil a nabídl mu, že mu pomůže, jak jenom bude moci.
Britský spisovatel sir Arthur Conan Doyle, tvůrce fiktivního detektiva Sherlocka Holmese, kolem roku 1895.
Doyle byl sice tvůrcem největšího fiktivního detektiva, ale do vyšetřování nepřinesl „nic, co by mělo praktickou hodnotu“, říká televizní moderátor a historik Myles Dungan, autor knihy The Stealing of the Irish Crown Jewels: An Unsolved Crime (Krádež irských korunovačních klenotů: Nevyřešený zločin). Místo toho se Doyle omezil na prohlížení map místa činu a na to, aby Vicarse podpořil během nepříjemného vyšetřování.
Vyšetřování ustrnulo
Zdálo se, že úředníci při identifikaci pachatele příliš nepokročili, přestože případ vyšetřovala Dublinská metropolitní policie i Scotland Yard.
Ne všichni zúčastnění byli profesionální vyšetřovatelé: Skupina spiritistů uspořádala seanci a tvrdila, že šperky jsou ukryty na nedalekém hřbitově. Úřady se touto stopou zabývaly, ale nic tam nenašly.
Místodržitelská komise, která začala pracovat v lednu 1908, nedopadla o mnoho lépe. Namísto předvolání svědků nebo vyšetřování skutečného zločinu se komise zaměřila na Vicarse a vinu hodila přímo na jeho bedra a obvinila ho z nedbalosti.
Potupený Vicars přišel o své postavení na Dublinském hradě a zločin zůstal nevyřešen.
Záhada dala vzniknout několika teoriím
I když vyšetřování zločin nevyřešilo, Vicars měl svou vlastní teorii. Trval na tom, že za krádeží stojí muž jménem Francis Shackleton.
Shackleton – mladší bratr arktického badatele Ernesta Shackletona – byl členem londýnské a dublinské vyšší společnosti a pracoval jako dublinský herold, což byla funkce ve Vicarsově kanceláři. Shackleton měl navíc zřejmě finanční problémy, které mohla vyřešit skrýš extravagantních šperků.
Sir Arthur Vicars pózuje pro fotografii v roce 1902.
Francis Shackleton, starší bratr objevitele Ernesta Shackletona, opouští s detektivy nádraží Waterloo, Londýn, leden 1913.
Shackleton tak měl ke klenotům snadný přístup a možná i motiv. Měl však také alibi: Shackleton nebyl v Dublinu, když Vicars zjistil, že šperky chybí.
Další teorie se soustředily na politickou atmosféru Irska počátku 20. století, kdy nacionalisté v zemi volali po „Home Rule“ neboli po samosprávě Irska. Britský král Eduard VII. uvažoval, zda irští nacionalisté klenoty neukradli v rámci cílené loupeže namířené proti britské koruně.
To nebyla jediná teorie spojená s debatami o samosprávě země. „Jednou z absurdních teorií je, že se britský stát, znepokojený vyhlídkou na samosprávu země, rozhodl vzít si ‚své‘ klenoty tajně zpět a zorganizoval loupež,“ říká Dungan.
Dungan poukazuje na to, že otázka samosprávy by se v britské politice dostala do krizového bodu až za pět let, což jim neposkytovalo příliš velkou motivaci k tomu, aby se v roce 1907 namáhali s koordinací loupeže.
Zájem veřejnosti o tento incident se nezmenšil
Podle Dungana „se od roku 1907 objevilo mnoho příběhů, v nichž se objevují lidé, kteří přicházejí s ‚informacemi‘“.
V roce 1998 neznámá osoba tvrdila, že šperky jsou ukryty na pozemcích Kilmorna House – venkovského sídla Vicarsových. Jednalo se však o falešnou stopu.
Oficiální vyšetřování krádeže dnes neprobíhá. To však nebrání lidem, aby se pokusili případ vyřešit sami. V září 2024 vyzval historik, televizní moderátor a moderátor podcastů Dan Snow své posluchače, aby mu poslali jakýkoli tip na místo, kde se klenoty podle nich nacházejí.
Dungan nevěří, že klenoty někdy najdeme, protože už pravděpodobně není co hledat. „Už jsou dávno na kusy,“ spekuluje. „Pokud jste někdy byli zasnoubeni, možná dokonce nosíte jeden z diamantů na prsteníčku.“
Ať už se stalo se šperky cokoli, jejich osud zůstává dráždivou hádankou, jejíž poslední dílky budou vždy chybět.
Sledujte nás v Google Zprávách