Uprostřed studené války, v tísnivé atmosféře, kdy bylo v sázce hodně, čelila americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) dlouhodobému špionážnímu problému: jak získávat cenné informace. Každá situace si žádala jedinečné řešení. Jak dostat špiona do zabezpečeného zázemí hlavy cizího státu, kam se dostanou jenom její nejbližší důvěrníci a toulavé kočky, jež má tato hlava v oblibě?
Název operace byl „Akustická kočička“. Po pěti letech a nejspíš i milionech dolarů na výzkum a vývoj byl projekt v roce 1967 ukončen. Důvody zná každý majitel koček: kočka si chodí, kam chce, a nevšímá si dosahu rádiového přijímače.
Jenomže v době před nástupem digitální éry představovala špionáž velkou výzvu a každý nápad byl vítán. V průběhu 20. století „pohlížely zpravodajské služby celého světa na zvířata jako na možný způsob, jak se dostat tajně na místa, kam by jinak člověk neměl přístup, a jak přenášet zprávy nebo vybavení,“ říká Robert Wallace, který v devadesátých letech minulého století řídil oddělení odpovědné za špionážní pomůcky CIA. „Podíváte se na všechny alternativy, a pokud vám některá připadá životaschopná, budete se jí zabývat, dokud se neprokáže, že je neproveditelná, nebo dokud se neobjeví lepší způsob.“
Upravená kočka
„Akustická kočička“ byla kočičím kyborgem – směsicí nenápadného domácího mazlíčka a špičkové technologie. Veterinář ji při drobném chirurgickém zákroku vložil do špičatého slechu – vynikajícího přírodního ‚satelitu‘ pro soustředění zvukových vln – malý mikrofon, který poté připojil k bateriovému bloku pod volnou kůží kočky, spojenému s vnější anténou protkanou dlouhou kočičí srstí.
Samotný zákrok byl podle Wallace docela revoluční. „Bylo to ještě před kardiostimulátory, do savců jsme elektroniku nedávali, protože je to velmi nehostinné prostředí, je tam vlhko, teplo.“ Kočka byla v pořádku, vzpomíná, i když vedoucí projektu při pohledu na krev omdlel. A technologie fungovala, kočičí štěnice dokázala zachytit i přenášet konverzaci. Ale byl tu problém, navzdory výcviku CIA měla kočka s odposlechem vlastní hlavu a neuměla se dobře držet v blízkosti cílových osob. Test v terénu ve veřejném parku, pravděpodobně plném rušivých elementů, jako jsou holubi a veverky, ukázal, že „Akustická kočička“ nebude fungovat.
V historce od Victora Marchettiho, bývalého důstojníka CIA a pozdějšího kritika agentury, skončil příběh „Akustické kočičky“ tragicky. Při její první misi, při onom testu v terénu, se kočičí špion zatoulal z parku přes ulici a vzápětí ho přejel taxík.
„Marchettiho verze je mnohem zábavnější,“ říká Wallace. Ve skutečnosti však kočka neuhynula a po demontáži špionážního vybavení žila dál normálním kočičím životem. To je podle Welkera také oficiální stanovisko CIA.
První holubí fotoaparát, který vytvořil německý vynálezce Julius Neubronner v roce 1907, zahrnoval lehký hliníkový postroj a časosběrnou kameru.
Jak holubi doručovali zprávy z okupované Francie
Při hledání slibnějšího kandidáta na tajného agenta nemusela CIA chodit daleko od nápadu s kočkou. Dalším druhem byl pták. Konkrétně holub. Válčící armády využívaly poštovní holuby jako posly už od starověku a jako špioni se už také prosadili, a to během druhé světové války.
Na začátku druhé světové války byly britské zpravodajské sítě rozvráceny rychlým postupem německé armády. V okupované Evropě neexistoval letecký průzkum a proslulý nacistický kód Enigma ještě nebyl dešifrován. V nejtemnější hodině Británie však přišli veteráni z první světové války, kteří používali ke komunikaci přes zákopy holuby, s radikálním nápadem.
„Rozhodli se, že je budou shazovat z letadel RAF,“ říká Gordon Corera, britský bezpečnostní novinář a autor knihy Operation Columba: The Secret Pigeon Service (Operace Columba: Tajná holubí služba). Při tajných letech nad okupovanou Evropou „vyhodí z letounu krabice s holuby s připevněným padákem a čekají, zda se jim některý vrátí“.
Vesničané ve Francii a v Belgii odchytávali zmatené britské holuby, kteří přistávali v krabicích na jejich zahradách a polích, a posílali po nich důležité strategické zprávy.
„Na holubech je zásadní to, že mají superschopnost najít cestu domů,“ říká Corera. „Stále ještě není zcela jasné, jak to dělají, ale i když je vysadíte stovky kilometrů daleko na místě, kde nikdy předtím nebyli, vrátí se domů.“
Operace Columba byla velmi úspěšná. Navzdory značným ztrátám dopravili špionážní holubi zpět do Londýna asi 1 000 zpráv s informacemi o radarových zařízeních, pohybu nacistických vojsk a místech, kde byly umístěny rakety V1. Holubi získali za svou odvahu medaile.
Nasazení špionážních holubů však druhou světovou válkou neskončilo. Během studené války zkoušela britská zpravodajská služba, zda holubi zvládnou prolétnout oblakem radioaktivního materiálu a doručit zprávu pro případ jaderné války. Ve Spojených státech v sedmdesátých letech 20. století zase CIA zkonstruovala v rámci operace „Tacana“ malou filmovou kameru, s níž by holubi přelétávali nad sovětskými vojenskými zařízeními a pořizovali snímky s vyšším rozlišením, než jaké měly dobové špionážní satelity.
Zpočátku se CIA k nošení kamery pokoušela vycvičit exotičtější ptáky, jako jsou sokoli, havrani, či dokonce kakaduové. Nakonec se však opět rozhodla pro holuba, jehož přítomnost nebyla nikomu podezřelá, dokázal bez přistání urazit velké vzdálenosti a vždy najít cestu domů. „Holubi prostě nepřitahují žádnou pozornost“, říká Welker. „Jsou všude, a tak nikomu nepřijde divné, že mu létají nad hlavou.“
Maršál tajného zvěřince
„Ve světě technického sledování se v osmdesátých letech velmi rychle objevily lepší způsoby,“ poznamenává Wallace. A tak se „Akustická kočička“ a projekt „Tacana“ skončily v říši historie a mýtů CIA „Někdy věci zastarávají velmi, velmi rychle.“
To však neznamená, že CIA nechala zvířata zcela stranou. „Časy se mění, technologie se mění, ale to, co se nezměnilo, je poslání CIA poskytovat co nejlepší zpravodajské informace,“ říká Welker. „Zvířata jsou v naší misi CIA vždy potenciálním partnerem.“
Pro Corera, publicistu v oblasti bezpečnosti, který sledoval, jak si Indie a Pákistán vyměňují obvinění ohledně špionážních holubů, a slyšel zvěsti o čínské pobočce pro výcvik holubů, existuje zřejmý důvod. „Jak se postupně stáváme závislejšími na technologiích, chápeme také, že se na nich můžeme stát příliš závislými,“ říká. Když technologie selže, špionážní agentury potřebují záložní možnosti. „A mezi ně mohou patřit i holubi. Takže si myslím, že éra holubů nutně skončit nemusí.“
