V amerických médiích se vyrojily zprávy o intenzivním šíření nebezpečného pavouka nefily kyjovité (Trichonephila clavata). Podle různých zpravodajských zdrojů se tito původně asijští pavouci možná rozšíří po celém východním pobřeží Spojených států. Obavy panují zejména z jejich velikosti, jedovatosti či schopnosti udusit oběť.
Vědci však obyvatele dotčených států uklidňují. Tvrdí, že hrozba, kterou tito pavouci představují, se obvykle zveličuje a nejinak je tomu tentokrát; odborníci tedy chtějí zejména uklidnit představivost čtenářů, rozjitřenou například nedávným článkem na platformě Gothamist, v němž je tento druh pavouka popisován jako „tvor s tělem dlouhým asi deset centimetrů a nohama o délce patnáct až dvacet centimetrů – tedy asi jako lidská dlaň“. Takovou informaci však například Floyd Shockley, entomolog a správce prestižních Smithsonových sbírek, s úsměvem odmítá. Podle něj bychom tohoto pavouka museli roztáhnout jako „na středověkém mučicím zařízení, abychom se dostali [včetně nohou] na deset centimetrů, natož na patnáct.“
V raném vývojovém stadiu dosahuje nefila velikosti rýžového zrnka – tedy zhruba pět milimetrů, dospělý jedinec má velikost nanejvýš několik centimetrů.
Bodnutí včely
Nefila kyjovitá je invazní druh – vzhledově se tedy dost liší od původních pavouků a její výrazné zbarvení evokuje jedovatost. Podle vědců však následky jejího kousnutí působí „jen“ bolest podobnou včelímu bodnutí, popřípadě svědění. Nefila je tedy jedovatá, ale nikoliv smrtelně či s následkem vážného postižení organismu, jako je tomu u jiných amerických druhů, například snovačky jedovaté, přezdívané černá vdova, či koutníka jedovatého. Pro úplnost nutno dodat, že s výjimkou dvou malých čeledí pavouků, které schopnost produkovat jed zcela ztratily, lze o všech pavoukovcích na Zemi prohlásit, že jsou jedovatí; většina z nich však nepředstavuje smrtelné nebezpečí.
Plachá stvoření
„Podle výsledků mého výzkumu jsou nefily plaché,“ říká Andy Davis, vědecký pracovník z Georgijské univerzity. „Když ji necháte na pokoji, nechá na pokoji i ona vás a oba si můžete jít svou cestou.“
Ve studii publikované v roce 2023 v časopise Arthropoda tento badatel uvádí, že když jsou domácí američtí pavouci vystaveni závanu vzduchu, ztuhnou zhruba na minutu a půl, než znovu pokračují v pohybu. Nefila kyjovitá se však nepohne více než jednu hodinu, což z ní podle něj dělá nejplaššího pavoukovce v historii.
Výzkumník David Coyle z Clemsonovy univerzity nefilu držel v ruce už tucetkrát, ale nikdy ho nekousla. „A v ruce ji měly i jeho děti, aniž se jim cokoliv stalo.“
Davis upozorňuje na to, že dojem agresivity vzbuzuje především vzhled pavouka, ale to podle něj neznamená, že je útočný.
Přesuny vzduchem
Nefila kyjovitá neumí létat, ale jako většina pavouků se dokáže vznášet. Badatelé v takovém případě hovoří o takzvaném pasivním létání, anglicky půvabně „ballooning“. Aby se tímto způsobem mohli pavouci pohybovat, produkují vlákno, s nímž se pustí do větrného či termálního proudu. K „vzlétnutí“ jim pak stačí velmi slabý vítr o rychlosti zhruba jedenácti kilometrů za hodinu. Tímto způsobem dokážou uletět tisíce kilometrů a překonat i nepřízeň počasí. Nepotřebují vítr, snesou déšť a ke svému letu nejspíš využívají důmyslné hry elektrostatických výbojů mezi více vlákny – často totiž ke svému letu využívají určitý druh pavučiny.
Tím se nejspíš vysvětluje i jejich (sdělovacími prostředky avizovaná) mohutná invaze na východní pobřeží. „Rozšířili svůj areál – a to, že se zavlečený druh za deset let přestěhoval do sousedního státu, není překvapivé,“ uvádí Shockley. Nefila kyjovitá byla zatím pozorována například v Georgii, Tennessee a Oklahomě a výjimečně také ve státech, jako je Maryland.
„Nerad to říkám, ale každé jaro vám nad hlavou balancují pravděpodobně tisíce malých pavoučků, aniž to tušíte,“ říká Coyle a dodává, že „stále nevíme nic o tom, jak by tito pavouci přežili zimy na severovýchodě, protože tam zřejmě ještě nedorazili.“
