Na světě jsme vystavěli přibližně 12 000 ropných plošin pro těžbu z hlubinných zásob ropy v mořském dně. V příštím desetiletí však stovkám až tisícovkám z nich skončí životnost. Vrty buďto úplně vyschnou, nebo klesne jejich výnosnost pod smysluplnou mez.
Demontáž obřích ocelových konstrukcí představuje mnohamilionové náklady. Obrovské výlohy spolkne zaslepení vrtů, odstranění zařízení a sanace mořského dna. Některé podvodní části plošiny se však za desítky let své existence staly přirozenou součástí podmořského světa a fungují vlastně jako člověkem vytvořené korálové útesy.
To vyvolává komplikovanou diskuzi: Měly by energetické společnosti tyto konstrukce zcela demontovat, i když hrozí, že by tím mohly narušit prosperující mořské ekosystémy? Nebo bude lepší je ponechat na místě?
Co se stane po uzavření vrtné plošiny?
Energetické společnosti vyhledávají ložiska ropy a zemního plynu pod hladinou pomocí hlasitých vzduchových děl, která vytvářejí takzvané seismické mapy. Nad objeveným ložiskem pak vybudují plošinu, která buďto pluje na hladině, nebo je v případě, že se ložisko nachází v hloubce více než 3,2 kilometru, ukotvena k mořskému dnu.
Plošiny bývají obrovské. Například ropná plošina Bullwinkle v Mexickém zálivu je vyšší než newyorská Empire State Building a téměř dvakrát vyšší než Eiffelova věž. Stavby vynikají také svojí mimořádnou pevností. Musejí odolat hurikánům, unesou železniční trať a ještě pracují na plné obrátky. Jenom v Mexickém zálivu plošiny vytěžily více než 23 miliard barelů ropy.
Problém nastane, když vrt začne vysychat. K jeho zaplombování se běžně používají cementové zátky. Slouží k neprodyšnému uzavření zdroje, k omezení znečištění vzduchu i vody a k navrácení místních ekosystémů do původního stavu. Podle článku publikovaného v časopise Nature Energy v roce 2023 to však vypadá, že jenom v pobřežních vodách u Texasu, Louisiany a Alabamy zůstalo nezaplombovaných až 14 000 neaktivních vrtů. Stejná studie odhaduje, že by jejich zaplombování stálo více než 30 miliard dolarů.
Zazátkování je však jenom začátek problému, jak naložit s vysloužilou konstrukcí. Ocelové části můžeme buďto recyklovat, odvést je na skládky nebo je úplně poslat ke dnu. Další možností je částečná likvidace plošiny. Konstrukce se uřízne jenom do hloubky dvaceti pěti metrů pod hladinu a zbývající část směrem ke dnu se ponechává jako „nosný základ“ podmořských ekosystémů. V rámci programu amerického ministerstva vnitra „Rigs-to-Reef“, který se na tento typ likvidace zaměřuje, bylo tímto způsobem od osmdesátých let 20. století „na útesy přeměněno“ téměř 600 vrtů. Ne každá vrtná plošina je však k tomuto účelu vhodná.
Podle Dianne McLeanovové, vedoucí výzkumné pracovnice Australského institutu mořských věd, by se plošiny měly posuzovat případ od případu. Nelze používat nějaký univerzální klíč, a to kvůli rozdílům v konstrukci plošiny, v okolních proudech, v hloubkách moře a v podmořských ekosystémech.
Proč nechat ropnou plošinu v oceánu?
Opuštěné pilíře jsou magnetem pro bezobratlé živočichy, jako jsou slávky, koráli, mořské sasanky a hvězdice, které pak přitahují korýše a větší druhy ryb.
Rybí populace v okolí plošin vzkvétají, a to i díky bezpečnostním pásmům, které zavedlo mnoho zemí a které zakazují plavidlům přibližovat se k plošinám na vzdálenost menší než půl kilometru. Není však jasné, zda ryby plošiny využívají pouze jako shromaždiště, nebo zda se podílejí i na růstu rybích populací.
Studie z roku 2023, publikovaná v časopise Trends in Ecology and Evolution, uvádí, že zatím nemáme dostatek vědeckých důkazů k tomu, abychom dokázali říct, zda nepoužívaná ropná plošina způsobuje více škody než užitku pro životní prostředí. Z novějšího průzkumu mezi 39 vědci vyplývá, že většina z nich si myslí, že plošiny ponechané na místě životnímu prostředí škodí, ovšem s výjimkou případů, kdy vytvářejí prostředí pro cenné druhy.
Ann Bullová, mořská vědkyně z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, strávila desítky let studiem pilířů, na nichž jsou plošiny ukotveny.
„Byla jsem prostě ohromena způsobem, jakým ryby ocelové konstrukce využívají,“ vzpomíná na jeden ze svých prvních ponorů v Mexickém zálivu.
Otázka, jakým způsobem plošinu vyřadit z provozu, se dále komplikuje, pokud se plošina stane domovem ohroženého druhu.
Mezinárodní dohoda podepsaná v roce 1998 stanoví povinnost vyřadit ropné plošiny v Severním moři úplně bez ohledu na jejich prospěšnost mořským ekosystémům. Vědci však v roce 2006 zjistili, že na třinácti ze čtrnácti zkoumaných ropných a plynových plošin se nachází prosperující populace korálů (Lophelia pertusa), což je svým způsobem dobrá zpráva, protože Severní moře se v posledních desetiletích potýká s dramatickým úbytkem biologické rozmanitosti a tento ohrožený druh je jedním z mála korálů, který ve vodách Spojeného království buduje útesy.
„Když je odstraníte, nevrátíte vodu do nějakého úžasného ekologického stavu,“ říká David M. Paterson, ekolog z univerzity v St Andrews ve Skotsku. „Ve skutečnosti ji necháváte v horším stavu, protože odstraňujete jedno z mála ohnisek biologické rozmanitosti.“
Přeplněnější oceán
„Není to problém včerejška, který řešíme dnes,“ říká Samantha Murrayová, právnička a profesorka oceánského práva a politiky na Scrippsově oceánografickém institutu. „My stále pronajímáme nové pozemky pro těžbu ropy a zemního plynu na moři, čímž vytváříme další problémy pro zítřek a problém jejich likvidace si tak posouváme o dalších 60 let.“
Také americké ministerstvo vnitra také plánuje do roku 2029 uzavřít nové smlouvy na těžbu v Mexickém zálivu. V posledních dvaceti letech byly navíc postaveny tisíce plošin na moři pro výrobu elektřiny z větru a vln, a výstavba mnohých dalších se plánuje.
I ty budou muset být jednoho dne vyřazeny z provozu a podle Patersona se budou moci poučit od ropného a plynárenského průmyslu.
„Které organismy budou kolonizovat tyto další struktury, až budou umístěny v oceánu? Jaký je jejich vliv na konektivitu v regionu? Všechny tyto věci jsou podle mého názoru důležitými poznatky, které mohou být využity při získávání informací o dalších obnovitelných zdrojích energie na moři,“ uzavírá Paterson.