Před více než sto lety se díky lidské činnosti mihule mořská dostala z Atlantiku do Velkých jezer, kde začala požírat místní ryby, od lososů přes jezerní pstruhy až po mníka.
„V podstatě sem prostě připlavaly. Otevřeli jsme jim dveře, když jsme stavěli kanály,“ říká Greg McClinchey, ředitel pro legislativní záležitosti a politiku Komise pro rybolov ve Velkých jezerech (GLFC), mezinárodní organizace, která vede úsilí o kontrolu mihulí. „Nechápali jsme plně, čeho je tento druh schopen.“
Jedna mihule může v parazitické fázi svého života zabít až 18 kilogramů ryb a každá samice mihule naklade asi sto tisíc jiker, přičemž zhruba 75 procent z nich je životaschopných.
Larvy mihulí vykukují ze svých nor na dně potoků.
„V době největšího rozmachu spotřebovávaly přes 45 000 tun ryb,“ říká McClinchey. „Pro představu, o tyto zdroje soupeřili s lidmi. Přírodnímu ekosystému škodili více než lidé, a to je dost těžké.“
Nejenže ryby v oblasti Velkých jezer nebyly připraveny na obranu proti mihulím, ale v regionu chybí přirození predátoři, kteří by vetřelce zvládli.
Jak tedy lidstvo dokázalo zvrátit příliv? Desítky let trvající kampaň, která skončila potlačením invazní ryby v celém povodí, což je vítězství v oblasti ochrany přírody, které nemá ve světě obdoby.
Klíčem k úspěchu byl nový typ lampricidu, který od roku 2024 zahubil zhruba 90 až 95 procent mihulí v oblasti Velkých jezer, ale nepoškodil endemické druhy.
„Není pochyb o tom, že se jedná o bezprecedentní vítězství kdekoli na světě, kde máte tak ničivý druh, tak geograficky rozšířený, a přesto jej lze kontrolovat pomocí selektivní techniky,“ říká Marc Gaden, výkonný tajemník Komise pro rybolov ve Velkých jezerech.
„Zachránilo to rybolov ve Velkých jezerech.“
Řeka Bad River ve Wisconsinu vypadá červeně po ošetření lampricidem v říjnu 2024. Protože zde mihule začínají svůj život, řeka se ošetřuje každých několik let.
Důstojný nepřítel
Mechanismus, kterým tato prastará ryba loví, je jednoduchý: Bez tradiční čelisti používají ostré zubaté kroužky, které tvoří takzvaný ústní disk. Pomocí ústního disku se mihule přichytí na boku jakékoli ryby (nejsou vybíravé) a pak nasadí něco, co Evan Kinn, z chicagského Sheddova akvária, popisuje jako „chrupavčitý, zubatý jazyk“.
„Tímto jazykem prorazí díry v tělní dutině zvířete, aby odkryli otevřenou ránu, a odtud pak sliny způsobí, že do ní neustále proudí krev,“ říká Kinn. „Jsem si jistý, že pro tyto hostitelské ryby je to velmi nepříjemné a velmi nepříjemné.“
Když se v polovině 20. století začaly mihule rozmáhat, stěžovali si rybáři na, že když vytáhnou sítě, je v nich už tolik mrtvých ryb, že se nemohou postavit na palubu lodi, aniž by se nedali do dávení. Rybáři při slyšeních vypověděli, že mihule konzumují ryby v míře, která je asi pětkrát vyšší než komerční úlovky.
„Pokaždé, když se mihule objevila v potoce nebo řece, kde se předtím nevyskytovala, jako například v řece Clinton nebo Ocqueoc v Michiganu, lidé pociťovali rostoucí obavy, protože věděli, co to znamená,“ říká Gaden.
V roce 1954 vedla smlouva mezi oběma zeměmi, osmi státy, provincií a několika kmenovými zájmy k vytvoření GFLC. Místní samosprávy již předtím vyzkoušely pokusy o kontrolu, jako byly jezy, přehrady, elektřina, a dokonce „velké obří cedníky“, jak uvádí Gaden. Žádný z nich však nevedl k úspěchu.
„Bylo zřejmé, že je třeba se podívat na něco, co by zahubilo larvy v korytech potoků dříve, než se přemění na smrtící juvenilní jedince, kteří se vydají do jezera a zabijí ryby,“ říká. „Tak vznikl lampricidní program.“
Cílený zabiják
V roce 1950 začali vědci z Michiganské univerzity spolupracovat s úředníky z biologické stanice v Hammond Bay, což bylo přebudované zařízení pobřežní stráže na břehu Huronského jezera. Hledali něco, o čem sní všichni, kdo se zabývají kontrolou invazních druhů – chemickou látku nebo sloučeninu, která by invazní druhy hubila a zároveň zachovala původní druhy nepoškozené.
„Zabíjení ryb není žádná raketová věda. Rybáři to dělají pořád,“ říká Gaden. „Co je ale opravdu těžké, je zabít jen to, po čem jdete, a všechno ostatní nechat nedotčené.“
Po sedmi letech „testů se sklenicemi od okurek“ v laboratoři, při nichž se porovnávala míra úmrtnosti původních ryb a mihulí zalitých stejnou látkou, dospěli vědci k objevu: 3-trifluormethyl-4-nitrofenol neboli TFM, který se v 350 milionů let staré biologii mihulí nevyvinul tak, aby ho mohly metabolizovat.
„Tohle jsou padesátá léta, jasné? Napsali chemický název a pak tam byla malá tabulka pro teplotu vody, čas, kdy se to dostalo dovnitř, co pozorovali po čtyřech hodinách a tak podobně,“ říká Gaden. „Obvykle by výsledkem bylo něco velmi konkrétního: úhyn ryb do 30 sekund. V případě TFM tam napsal jen slovo 'zvláštní'.“
Výsledky TFM byly skutečně výjimečné. Látka se stala páteří programu GLFC na omezení výskytu, který začal opatrně. Zhruba na týden byly vyslány posádky, které aplikovaly TFM ve formě kapaliny do mělkých toků, kde se larvy mihulí soustřeďují, než se pokusí přesunout do hlubších vod jako dospívající jedinci k lovu.
„Ošetřujeme vodní sloupec v potoce a mluvíme o několika metrech hloubky, takže je možné dosáhnout jeho koncentrace,“ říká Gaden. „Pokud mluvíte například o řece St. Marys, která je velmi hluboká a široká? Na to pravděpodobně není na světě dostatek TFM.“
Hlubší vody zůstávaly útočištěm pro mihule až do doby, kdy se v 90. letech 20. století začal používat niklosamid, časově uvolňovaný toxický přípravek, který klesá ke dnu a cíleně zasahuje do říčního koryta. Současný program zachoval stejnou taktiku spolu se strategickým používáním přehrad a jezů, které omezily šíření mihulí.
Dospělá mihule odpočívá během své migrace proti proudu řeky při tření přisátím na kámen.
Neustálý boj
Navzdory úspěchu GLFC mihule stále představují značnou hrozbu pro rybářské hospodářství regionu. Podle Gadena vedly hraniční kontroly a další nařízení COVID-19 v roce 2020 k aplikaci pouze 25 % obvyklého množství lampricidních ošetření, v roce 2021 pak pouze 75 % obvyklého ošetření.
„Jisté je, že tato čísla byla mimo stupnici, a my jsme dostali telefonáty od rybářů a veřejnosti,“ říká Gaden.
„Je to závažná hrozba, která nám visí nad hlavou, a když polevíte v kontrole, byť jen na krátkou dobu, odrazí se zpět s docela velkou silou.“
Poté, co se v roce 2022 vrátily hladiny ošetření na normální úroveň, počty mihulí – ačkoli byly vysoké – začaly opět klesat, což byl nezamýšlený experiment, který znovu potvrdil účinnost programu. V současnosti GLFC ročně usmrtí zhruba 8,5 milionu mihulí. Vědci také zkoumají alternativní způsoby léčby, včetně využití genetické modifikace a CRISPR.
„V tuto chvíli se snažíme pouze porozumět genomu, nic neměníme,“ říká Gaden.
„Vědci však vyslovili velmi, velmi lákavou myšlenku, a to, že si skutečně myslí, že vymýcení by mohlo být možné během 50, 60 let s pečlivým použitím genetiky.“
Sledujte nás v Google Zprávách