Vzhledem k tomu, že požáry v krajině jsou stále intenzivnější, delší a zasahují větší území, ohrožují existenci již nejméně 1 660 živočišných druhů na celém světě. Jde o další riziko takzvaného pyrocénu, což je termín, který vymyslel historik životního prostředí Stephen Pyne, emeritní profesor Arizonské státní univerzity, aby jím označil současnou epochu, kterou charakterizuje výjimečná schopnost člověka zacházet s ohněm.
„Díky ohřevu jídla se nám zmenšila střeva a zvětšil objem lebky, díky ohřevu výdobytků krajiny jsme se vyšplhali na vrchol potravního řetězce a v důsledku ohřevu planety jsme se stali geologickou silou,“ stojí v popisu Pyneovy knihy The Pyrocene: How we created the Age of Fire and What Happens Next (Pyrocén: Jak jsme stvořili věk ohně a co bude dál).
Schopnost zvířat přizpůsobit se životu v pyrocénu bude záviset na dvou faktorech, říká Gavin Jones, ekolog z Lesní služby USDA, zabývající se evolucí živočichů v důsledku požárů. Za prvé, zda někteří jedinci daného druhu přežijí požár a jeho následky lépe než jiní. Za druhé – a to je podle něj nejdůležitější –, zda jsou tyto schopnosti způsobeny genetickými rozdíly, které mohou přeživší požáru předat svým potomkům.
Úkryt pod zemí
Některé druhy se již naučily, jak požár v krajině přežít. Například vakomyš žlutonohá, malý vačnatec podobný myši žijící v Austrálii, se před požárem skrývá v hluboké skalní noře ve stavu regulované hypotermie, dokud okolní plameny nepohasnou. Agamy límcová se zase drží z dosahu plamenů tak, že šplhá vzhůru po termitištích či po stromech. Pokud však plameny současných intenzivních požárů dosáhnou příliš vysoko, jsou ohroženy i agamy.
Vakomyš žlutonohá vykukuje ze svého doupěte v Západní Austrálii.
Rychlejší běžci
Jiné druhy, žijící dlouhodobě v oblastech ohrožených požáry, reagují na požár stejně jako lidé: co nejrychleji utečou. Ve studii z roku 2018 bylo zjištěno, že ještěrky východní, které přežily ve vypálených biotopech ve Spojených státech, umějí běhat rychleji než ještěrky žijící jinde.
Není však jisté, jestli je toto důsledkem přirozeného výběru, k němuž by mohlo dojít, pokud nejpomalejší ještěrky nedokázaly požáru utéct a zahynuly, nebo zda je tomu tak z jiného důvodu. Například proto, že v otevřenějším, tmavě zbarveném prostředí, které předtím vypálil požár, se studenokrevné tělo ještěrky snadněji zahřívá, a proto se jí v takových oblastech časem vyvíjejí silnější svaly.
Využít příležitost
Některá zvířata však umějí spálenou krajinu využít ve svůj prospěch. Například sova pálená v Kalifornii často loví na okrajích silně vypálených lesů drobné savce, kteří jsou na požárem sežehnuté zemi lépe vidět, říká Jones. Lesní spáleniště jsou zdrojem potravy i úkrytem také pro další zvířata, jako je datel černý. „Živí se larvami brouků, které žijí v čerstvě vypáleném lese v odumřelých stromech,“ říká ekolog a „v dutinách mrtvých stromů si staví hnízda.“
Podle vědců však zvířata potřebují především pyrodiverzitu – oblasti složené z nedotčených lesů i krajinných spálenišť různého stupně. Zuhelnatělé zbytky lesního porostu po stále větších požárech jsou z hlediska rozmanitosti slabší, a tudíž pro živočišné druhy méně přitažlivé.
Splynutí s prostředím
Druhy, které žijí v oblastech zničených požárem, časem nejspíš získávají tmavší zbarvení těla. Příkladem by mohl být drsnokřídlec březový, který postupně převážil nad světlejším jedincem stejného druhu v Anglii v době, kdy se začaly kmeny stromů pokrývat tenkou vrstvičkou sazí v důsledku průmyslové revoluce.
Kobylky, jejichž zbarvení se pohybuje od černé po téměř bílou, byly v částech Švédska postižených v minulém roce lesním požárem o padesát procent častěji celé černé, nejspíše proto, že jsou tak v novém prostředí méně nápadné pro predátory, zjistili vědci.
„V oblastech Pobřežní nížiny v jihovýchodní části USA se krajinná mozaika, utvářená častými požáry, projevila u veverky liščí častějším výskytem tmavší srsti. V důsledku toho má veverka více barevných variací než kterýkoliv jiný savec v Severní Americe – od smolně černé přes takzvanou aguti (šedohnědá) až po světle šedou.
„Vzhledem k tomu, že požáry vytvářejí v prostředí celou řadu podmínek, které se mohou rychle měnit, neexistuje jediná barva, která by byla v oblastech ohrožených požáry vždy nejlepší,“ vysvětluje Alex Potash, postdoktorand na Floridské univerzitě. „V populaci se tedy udržují velké rozdíly ve zbarvení jednotlivců. Oproti tomu obdělávaná půda je poměrně stabilní, což vytváří selektivní sílu pro jediné nejlepší zbarvení veverky pro danou oblast, obvykle světle stříbřitě šedé.“
Běhulík černobřichý hnízdící uprostřed spáleniště.
Ptačí vejce s černohnědými skvrnami a pruhy na šedivém podkladu dokonale splývají s ohořelou půdou, jako na tomto obrázku ze Zambie.
Podíl barevných variant živočichů dnes kolísá s každoročními výkyvy v počtů požárů. Z toho vyplývá, že nejspíš existuje způsob, jak se tyto druhy dokážou přizpůsobit změnám krajiny po požáru – tedy za předpokladu, že ho přežijí.
U běhulíka černobřichého, ptáka hnízdícího na zemi, k tomu zřejmě došlo. Všechny samice snášejí popelavě černá vejce, která dokonale splývají s nedávno vypálenými plochami savany, v níž v subsaharské Africe žijí a kde pravidelně vznikají požáry.
Silné geny
Aby se zvířata mohla adaptovat na častější výskyt požárů, musejí disponovat nezbytnou genetickou variabilitou. Ačkoliv v souvislosti s adaptací na požár nebyly provedeny žádné genetické studie, říká Jones, byla ve výzkumu publikovaném v časopise Science v roce 2020 zjištěna u devatenácti dobře prozkoumaných druhů živočichů překvapivě velká genetická variabilita, což naznačuje, že tato zvířata mají schopnost rychlého vývoje.
Máme však určité důkazy o tom, že častější nebo větší požáry mohou genetickou variabilitu ohrozit. Například v jihovýchodní Austrálii se kvůli požárům zmenšují a rozpadají populace původního druhu pokřováčka modrohrdlého, což snižuje jeho genetickou rozmanitost.
Jiskra naděje
„Prevence náhodných požárů je důležitá,“ uvádí Jones, „ale požár je přirozenou součástí řady ekosystémů. Vytváření podmínek, v nichž může oheň bezpečně hořet, a používání řízeného vypalování k odstranění části hořlavého materiálu tak může zabránit větším a silnějším požárům.“
Řízené vypalování může nejen zabránit silným požárům, které by zvířata nemusela přežít. Mohlo by jim pomoci také udržet si stávající schopnost adaptace. Například tím, že ta nejlépe přizpůsobená zvířata získají výhodu oproti těm, jež by při skutečném požáru neměla šanci. Řízené vypalování může být také relativně šetrným seznámením se s ohněm u zvířat, která s ním nemají zkušenosti nebo na něj nejsou adaptovaná, a dát jim šanci naučit se, co dělat, když se situace zhorší.
„Rozhodně nechci vykreslovat příliš optimistický obrázek,“ říká Jones. „Mnoho druhů nemusí být schopno dostatečně rychle se přizpůsobit. Ale myslím, že existuje jiskřička naděje, že se to některým z nich podaří.“
