O charakteru polární noci vypovídá jedna stará anekdota, v níž vyšetřovatel na policejní stanici za polárním kruhem položí podezřelému jedinou konkrétní otázku: „Co jste dělal v noci z 22. září na 15. března?“
Noc za jižním či severním polárním kruhem však není vždy tak souvisle tmavá, aby skýtala spolehlivou roušku k dokonalému zločinu. Slunce se totiž pohybuje za horizontem v různých úrovních. Od nich se také odvíjí intenzita tmy, jak je konkrétně vidět na některých fotografiích níže. I tak však omezené sluneční světlo vytváří všudypřítomnou přízračnou atmosféru, na níž je potřeba si zvyknout.
Kde se polární noc vyskytuje
Zjednodušeně řečeno – polární noc označuje období, kdy Slunce nevyjde nad obzor déle než 24 hodin. Nastává v zimě severně od polárního kruhu a jižně od antarktického kruhu, a to na úrovni 66,6 stupně severní, respektive jižní šířky.
Čím blíže k pólům, tím delší polární noc: například na severním pólu Slunce zapadá několik dní po podzimní rovnodennosti, tedy v polovině září, a znovu vychází až v polovině března, takže na vrcholu světa trvá polární noc 179 dní. Dále od pólů však může trvat jen asi 24 hodin během zimního slunovratu.
Navzdory svému názvu není polární noc jedním souvislým obdobím tmy. Sluneční světlo se láme nad obzorem i po západu Slunce, a tak v mnoha zeměpisných šířkách mohou většině dní ve skutečnosti dominovat různé fáze „polárního soumraku“.
Lovec hledá v ledu dýchací otvory pro tuleně.
Zmrzlá tulení kůže na zamrzlém ledu. Přestože slunce během polární noci nikdy nevystoupí nad obzor, je stále vidět záře podobná soumraku.
Stejně jako kdekoli jinde na Zemi může být uprostřed dne světleji než jindy. Slunce totiž stoupá k obzoru a zase se od něj vzdaluje, aniž by kdy vystoupilo nad něj: „Soumrak“ může lidem poskytnout dostatek světla, aby mohli pokračovat ve svých venkovních činnostech, zatímco „astronomický soumrak“ je tak tmavý, že jediným přirozeným světlem jsou hvězdy, Měsíc a polární záře, tančící a blikající na jasné obloze.
Tyto výrazy však toho příliš nemění na skutečnosti, že pro obyvatele Arktidy (nebo pro několik málo lidí, kteří pobývají na výzkumných stanicích v Antarktidě) může být polární noc velkou výzvou.
Ve tmě vidí i krásu
Chybějící střídání dne a noci může člověku rozhodit takzvaný cirkadiánní rytmus. Narušuje mu spánek a kvůli věčnému nedostatku denního světla mu ubírá energii. Život v dlouhé polární noci však není „za trest“, jak by se mohlo zdá, a mnoho obyvatel tuto zkušenost vnímá jako silný zážitek. Jeden z obyvatel norského souostroví Svalbard v Barentsově moři pro National Geographic vysvětlil, že „polární noc je pro nás velmi důležitá: Musíte v té tmě vidět krásu. A pro mě to není vůbec těžké ... Když vyjdu do tmy, cítím se tak nějak ještě víc ponořený do přírody.“
Obyvatelé Arktidy dělají, co mohou, aby dlouhou noc zvládli, od používání lamp pro světelnou terapii, které simulují vlnové délky slunečního světla, až po prosté udržování režimu, udržování fyzické aktivity a zapojení se do co nejvíce společenských aktivit – i když poslední dvě možnosti jsou omezeny skutečností, že dlouhý soumrak je doprovázen mrazivým chladem.
Ve světle zimního úplňku pózuje rodina Tatatoapiků poblíž Arctic Bay v Nunavutu pro skupinový snímek. Zimy jsou u polárního kruhu dlouhé a tmavé, ale zdejší lidé si našli způsob, jak se s dlouhou tmou vyrovnat.
Například lednové minimální teploty v Utqgiaviku dosahují v průměru -18 stupňů Celsia, zatímco v norské obci Kautokeino nedávno klesla rtuť teploměru během nejchladnější noci za posledních 25 let pod minus 40 stupňů.
Nejen lidští obyvatelé se musí přizpůsobovat chladu a tmě
Na souši se lumíci a hraboši zahrabávají hluboko do sněhové pokrývky. Je to proto, aby hodovali na semenech, která tam zbyla z předchozího roku, zatímco třeba sysel Parryův se rozhodl pro zimní spánek. Dokonce i lední medvědi mohou přes nejhorší zimu zalehnout do „úkrytového doupěte“. Mnoho zvířat upravuje svůj denní rytmus podle polární noci. Krmí se a spí v malých časových úsecích během dne, aby ušetřila energii.
Oči sobů v zimě září modře, což je adaptace, která jim umožňuje snadněji najít lišejník, jímž se v měsících tmy živí. V moři pokračuje zooplankton ve své každodenní migraci z hlubších vod k hladině za světlem Měsíce.
Nejsou imunní vůči změně klimatu
Dokonce i temné a chladné polární oblasti pociťují účinky klimatických změn. Mořský led ztenčený oteplováním umožňuje průjezd většímu počtu lodí a doprovodné světelné znečištění může ovlivňovat chování mořských organismů v hloubce až 180 metrů pod hladinou.
A v některých částech Arktidy, například na Špicberkách, vedly vyšší teploty k zeslabení sněhové pokrývky, a dokonce i k zimním dešťům, takže nejtemnější a nejnáročnější roční období je ještě temnější a obtížnější pro život.
