Byli malí, bílí a huňatí. Po tisíce let byli ceněni pro svou jedinečnou vlnu a respektováni jako lidé. Pak během několika desetiletí zmizeli.
Sališský pes byl kdysi pevnou součástí komunit na celém území, kterému se dnes říká pacifický severozápad. Se špičatýma ušima a zatočeným ocasem vypadal trochu jako moderní samojed. A nyní nedávné genomické sekvenování potvrzuje to, co mnozí příslušníci domorodých národů obklopujících Sališské moře vždy tvrdili: že jejich předkové pečlivě chovali psa po mnoho generací – dlouho před příchodem evropských domácích psů – stříhali jejich hustou srst a splétali z ní přikrývky prodchnuté kulturním a duchovním významem.
„Kdokoli si ji oblékl, byl zahalen silou modlitby,“ říká Michael Pavel, strážce tradičních znalostí Skokomišů/Twanů a jeden ze spoluautorů studie.
Nemoce a nucená asimilace
Koncem 19. a počátkem 20. století však kombinace zavlečených nemocí, nucené asimilace a dalších kulturně represivních koloniálních politik devastovala pečovatele o psy a v důsledku toho vedla k vymření jejich uctívaných společníků, říkají starší.
„Psi byli chováni speciálně pro tyto deky, ale stali se obětí koloniální doby,“ říká Steven Point, velký náčelník národa Stó:lō, kancléř Univerzity Britské Kolumbie a bývalý viceguvernér Britské Kolumbie.
Point dal vědcům ze Smithsonova institutu svolení k analýze rouna Muttona, psa, o němž se předpokládá, že byl chován na území Stó:lō. Britský přírodovědec a etnograf George Gibbs se o Muttona staral během průzkumu severozápadní hranice koncem 50. let 19. století a poté, co pes onemocněl a v roce 1859 zemřel, daroval Gibbs jeho kožešinu Smithsonovu ústavu. Ale teprve když evoluční molekulární bioložka Audrey Linová uviděla fotografii Muttonovy kožešiny v článku včasopise Hakai Magazine z roku 2021, začal někdo ve Smithsonově institutu zkoumat tento exemplář, aby pochopil jeho historii.
„Povaha odběru genetických vzorků nebo genetické analýzy je destruktivní, takže jsme chtěli vědět, zda by komunitám takový výzkum nevadil,“ říká Linová, která v té době pracovala jako postdoktorandka ve Smithsonově Národním muzeu národní historie.
Když se Point poprvé dozvěděl o kožešině a projektu, byl nadšený. Jeho matka mu vyprávěla historky od své babičky o vlněných psech, ale nikdo z dnes žijících lidí nikdy žádného neviděl. „Zjistit, že ho někdo skutečně má, bylo něco jako najít někde starého Rembrandta,“ říká. „Potvrzuje to příběhy, které jsme si vždycky vyprávěli. Je to potvrzení části naší historie.“
Výsledky genetické analýzy byly zveřejněny v časopise Science v prosinci 2023 ve studii, která kombinuje západní vědecký výzkum, tradiční znalosti a historické záznamy.
Genetické testy Muttonovy kožešiny potvrdily, že vlnění psi byli na severozápadě Pacifiku chováni tisíce let před příchodem evropských domácích psů.
Malé bytosti
Zatímco někteří vědci na přelomu 19. a 20. století spekulovali o tom, že vlnění psi pocházejí z Japonska nebo jiné části světa, studie tato tvrzení vyvrací. DNA naznačuje, že se vlnění psi geneticky odklonili od ostatních psovitých šelem již před 5 000 lety. To odpovídá přibližnému stáří pozůstatků vlněných psů nalezených na archeologických nalezištích v oblasti severozápadního Pacifiku, jak uvádí studie z roku 2020.
Dokonce i Mutton, který žil po příchodu prvních evropských osadníků do této oblasti, měl podle výzkumu jen asi 16 % evropských předků, což naznačuje, že kmeny vynaložily velké úsilí, aby zabránily míšení svého jedinečného plemene psů s jinými.
Debra Sparrowová, mistryně tkalcovství národa Musqueam a spoluautorka studie, se o vlněných psech dozvěděla od svého dědečka. Ten ji jednou odvezl, aby se podívala na ostrov Poplar Island na řece Fraser. „Ukázal na něj a řekl: 'Tady chovali vlňáky pro tuhle vesnici,'“ vzpomíná.
Kromě ostrovů je některé komunity mohly držet v ohradách nebo je chovat ve svých dlouhých domech. Na obraze Paula Kanea z roku 1856 žena uvnitř tká deku a vedle ní sedí malé bílé stvoření.
Sparrow říká, že její dědeček vzpomínal, jak si jako dítě hrál pod tkalcovským stavem, zatímco ženy v jeho rodině tkaly. Jejich přikrývky se splétaly z psí vlny, vlny horských koz a vláken kopřiv a ženy na ně nanášely kamenný prášek, dnes známý jako diatomitová zemina, který odháněl hmyz, aby se přikrývky uchovaly pro obřady.
Když jí dědeček popisoval jednotlivé kroky tohoto tkalcovského procesu, zmínil se, že vlnu získávali z malých liščích zvířat, která chovali v ohradách. Nevypadali jako ostatní psi, říkal.
Analýza Muttonovy srsti identifikovala 28 genů souvisejících s regenerací vlasů a folikulů, včetně genů spojených s kudrnatou srstí u myší, potkanů a některých psů, stejně jako s vlnitou srstí u některých lidí, a poskytla tak vhled do toho, proč jsou jejich vlasy tak husté a cenné pro tkaní. Podle Logana Kistlera, antropologa ze Smithsonova Národního muzea přírodní historie, který se na studii podílel, odráží tato rozsáhlá sbírka genů také intenzitu a značnou dobu, po kterou lidé z kmene Pobřežních Sališů psy selektivně chovali. „Kultura skutečně formovala psa,“ říká Kistler.
Ačkoli chápe, proč se tento termín používá, Sparrowová se štítí, když slyší, že se jim říká „psi“. Její dědeček by je tak neoznačoval.
„Říkal: 'To není pes,'“ vzpomíná. „Byla to divoká, domestikovaná malá bytost, kterou měla každá vesnice, protože jsme potřebovali srst, takže to byl pro nás dar.“
Skokomišové je podle Pavla považovali za rovnocenné lidem. Stavěli pro ně vesnice, nikoli ohrady. „Dívali jsme se, jak se starají o sebe a o své děti, o své rodiny,“ říká. „Vnímali jsme je jako společnost.“
Kdy sališský pes zmizel?
Studie přesně neurčuje, kdy vlnění psi vyhynuli nebo kdy začal jejich úbytek, ale tradiční znalosti zahrnuté do studie jsou v rozporu s přetrvávajícím, nedomorodým vyprávěním: V 19. století, s příchodem britských a amerických strojově vyráběných přikrývek, se lidé z Pobřežních Sališů vzdali své tkalcovské tradice, a tedy i vlněných psů.
Vyráběné přikrývky byly oblíbené, říká Point, ale „nevím, jestli by se dala striktně vést hranice mezi zánikem vlněného psa a zavedením přikrývek Hudsonova zálivu. Myslím, že je to příliš zjednodušující.“
Podle všeho se rodiny psům věnovaly. Nedává smysl, že by jim najednou přestali být lhostejní, když se objevily vyráběné přikrývky, říká spoluautorka Senaqwila Wyssová, která byla kurátorkou výstavy o vlněných psech v Muzeu Severního Vancouveru. Podle vyprávění starších Squamišů, které Wyssová našla, například v případě nouze ženy nabíraly pouze své děti a vlňáky.
Významnou roli naopak sehrál pokles populace a snahy o vymýcení kultury Pobřežních Sališů, uvádí studie. Neštovice a další nemoci někdy zahubily až 90 procent komunity. Internátní školy v Kanadě a Spojených státech se snažily vymazat domorodou identitu a historii, zatímco indiánský zákon v Kanadě zbavil ženy, které mohly předávat své znalosti tkaní a vlnařství, základních práv. Podle ústních vyprávění zprostředkovaných několika spoluautory studie v některých oblastech orgány činné v trestním řízení a vládní agenti v rámci snahy o zničení jejich kultury psy zabavili nebo nařídili jejich usmrcení.
Zvířata prostě nemohla přežít bez svých ošetřovatelů nebo bez zachování své kultury, uvádí studie.
„Nevzdali jsme se vlněného psa ve prospěch něčeho, co se dalo snáze získat,“ říká Pavel. „Byl nám odebrán.“
Tato tradiční deka Pobřežních Sališů byla utkána z vlny vlněných psů a koz.
Posmrtný život vlněného psa
Nedávno si jedna rodina v Britské Kolumbii všimla, že jejich zemřelý pes vypadá jako vyobrazení pobřežních sálských vlněných psů. Vzhledem k tomu, že není zcela známa podstata jejich vymizení, je možné, že v některých izolovaných komunitách mohou žít psi s malým podílem genů vlněných psů. „Ale nejsou jako vlňáci,“ říká Lin.
Pavel říká, že dědictví vlněného psa spočívá spíše v jeho učení „bezpodmínečné lásce, věrnosti a zápalu pro život“. Stali se symbolem indiánského kmene Skokomišů, objevují se na košících a v logu kmene.
Vrabčák se jimi inspiroval. Vytváří tradiční deku podle postupu, který jí určil její dědeček. I když bude muset ovčí vlnu nahradit vlněnými psími chlupy, ví, že tím vzdává hold svým předkům a příbuzným. Ze studia vlněného psa však plyne i epistemologická lekce.
Sparrowová sice vyjadřuje vděčnost za spolupráci s vědci, ale říká, že národy Pobřežních Sališů nepotřebovaly DNA, aby podpořily to, co už věděly: „Stále musíme dokazovat svou existenci, dokazovat svou inteligenci, dokazovat světu, kdo jsme.“
