Když Edward Ndiritu v roce 1996 nastoupil jako strážce nosorožců do keňské rezervace „Lewa Wildlife Conservancy“, žilo v parku méně než 300 nosorožců dvourohých, což byl významný úbytek oproti stavu v roce 1970, kdy tamní populace čítala na 20 000.

Z obavy, že jeho oblíbená zvířata úplně zmizí, se Edward v parku postupně vypracoval až na vedoucího jednotky pro boj s pytláctvím. V roce 2015 pak za svůj přístup k ochraně přírody získal od charitativní organizace „Tusk“ (z angličtiny: kel) ocenění „Wildlife Ranger Award“. Hrozba pytlačení však trvá i nadále, ačkoliv pytláci v parku nezabili od roku 2020 jediného nosorožce.

Jak vás napadlo stát se strážcem?

Vyrůstal jsem v oblasti mezi Mount Kenya a pohořím Aberdare Range, která bývala koridorem pro migrující slony a nosorožce dvourohé. Při každodenních cestách do školy jsme s kamarády pozorovali, jak zvířata postupně z krajiny mizí. Brzy nám došlo, že za jejich mizením je pytláctví, které souviselo s obtížnou životní situací místních obyvatel.

Co tedy vede lidi k pytlačení nosorožců?

Poptávka po nosorožčím rohu. Ten má například v Asii větší cenu než zlato. Můj tým se zde nepotýká s jednotlivci, kteří si sem chodí upytlačit kus masa, nýbrž s rozsáhlou a bohatou zločineckou sítí. Za pytláky a prostředníky, kteří jim platí, stojí zprostředkovatelé a ti pytlákům dodávají výstroj – dalekohledy pro noční vidění a tlumiče.

Proč je každý pytlák spolčen s někým z místních lidí?

Kvůli penězům – poskytování informací pytlákům se stává velmi dobrým obchodem. V letech 2011 a 2012 jsme měli v parku i v celé Africe spoustu problémů. Vzpomínám si, jak jsme během dvou týdnů přišli o čtyři nosorožce. Je hrozné to sledovat. Tato zvířata váží tři tuny, ale pytláci si z nich berou jenom rohy. Zbytek nechají ležet.

Tato doba byla alarmující i pro vládu. Ukázalo se, že stejní lidé, kteří řídili pytlačení, byli namočeni i v jiných činnostech, třeba v obchodování s lidmi. V roce 2016 jsme třeba našli muže, který měl v držení nelegální trofeje – sloní kly. O něco později se ukázalo, že někdo převážel Etiopany přes Keňu do Evropy. Pak někdo verboval školáky, aby bojovali za militantní skupinu „Al-Shabaab“. Nakonec se ukázalo, že to byl všechno jeden člověk.

Tato doba byla alarmující i pro vládu. Ukázalo se, že stejní lidé, kteří řídili pytlačení, byli namočeni i v jiných činnostech, třeba v obchodování s lidmi. V roce 2016 jsme třeba našli muže, který měl v držení nelegální trofeje – sloní kly. O něco později se ukázalo, že někdo převážel Etiopany přes Keňu do Evropy. Pak někdo verboval školáky, aby bojovali za militantní skupinu „Al-Shabaab“. Nakonec to byl všechno jeden člověk.

Jak se výzva od té doby změnila?

Když jsem do parku nastoupil, pytláci do něj přicházeli, přespávali v něm a pak tam celý den pytlačili. Dnes se už zdokonalili: mají sítě spolupracovníků a shromažďují informace od místních, takže vědí, kde pytlačit, aniž by je strážce spatřil. Pak je tu také technologické hledisko. Dříve nikdo z nich neměl telefon – dnes mají všichni telefony a motorky.

Jak se tomu přizpůsobily vaše jednotky?

Používáme kamery, senzory, sledovací zařízení a shromažďujeme spoustu informací pomocí systému „Domain Awareness Systém“, který nám říká, kdy a kde by pytláci mohli zaútočit. Také mnohem těsněji spolupracujeme s obyvateli. Ti jsou teď naší první obrannou linií. Po léta místní lidé neviděli v ochraně přírody žádný význam, protože z ní neplynuly žádné hmatatelné výhody; dnes park poskytuje zemědělská školení, zdravotnická zařízení a podporu podnikání pro venkovské ženy, což znamená, že místní obyvatelé s větší pravděpodobností nahlásí pytláctví dříve, než k němu dojde.

Jaké dovednosti potřebujete, abyste se stali dobrými strážci?

Musíte být čestní a odolní – divoká zvířata nemají víkendy. Musíte mít také motivaci: dobrý strážce je spokojený strážce. Proto jsme investovali do řádného školení, vhodného vybavení a zajistili jsme, aby naši muži měli čas na své rodiny. Dnes je mým úkolem zajistit, aby byli spokojení a měli dobré podmínky. Když jsem však byl poprvé povýšen, nikdo nechápal, že prvním krokem k potlačení pytláctví je zajistit dobré podmínky strážcům parku. Ochrana přírody je především o lidech.

Cítíte naději ohledně budoucnosti ochrany divoké přírody v Lewě?

Mám z ní dobrý pocit a naději vidím. V ochraně přírody je naší největší výzvou financování, protože stojí hodně peněz. Naštěstí máme organizace, jako je „Tusk“, které nám pomáhají shánět finanční prostředky. Park tím pádem rozšiřuje svou síť a hledá další lidi, kteří mohou podpořit naše komunitní projekty. Podle mě totiž nestačí, abychom se starali o přírodu uvnitř rezervace. Důležité je myslet i na lidi „za plotem“. Teprve až se ti budou mít dobře a budou umět žít v harmonii se zvířaty, která denně vídají, bude se mít dobře i zdejší příroda.

Zdroje: