Noc plná nepřetržitého chřestění byla vlahá. Teplota příjemná, pivo studené. Pod srpkem měsíce se náš elektrický golfový vozík tiše hrnul po kopcovitých cestách. Pak naše světlomety osvítily dlouhé tělo jedovatého hada. Matt Goode vyskočil z vozíku, v pravé ruce pití, v druhé hadí klacek – a klidně mi hada zvedá, abych si ho mohla prohlédnout. Na rozdíl od nabušených chlapíků na YouTube, kteří vytahují zpod dřevěných prken syčící zmije, u toho Goode nikdy neječí „Ty vole!“.
Byl začátek září a herpetologova terénní sezona se chýlila ke konci. Výzkumný pracovník Arizonské univerzity se svými studenty už více než dvacet let chytá hady, jako jsou chřestýši západní, tygří a černoocasí: Na cestách pro vozíky na golfovém hřišti Stone Canyon v Oro Valley severně od Tucsonu a na soukromých cestách posetých mnohamilionovými domy, které údolí obklopují, jich už našli více než 7 000.
Když se Goodeově týmu daří dobře, dokáže za noc pochytat až dvacet hadů. Druhý den studenti v laboratoři na univerzitě zvířata změří, určí jejich pohlaví, zváží a označí je pro zpětný odchyt (speciální barvou, kterou nanášejí na chřestidla, a vložením malých mikročipů pod kůži) a pak je vrátí na místo odchytu.
Hlavní výzkumná otázka – jaký vliv na chřestýše má probíhající přeměna nedotčené pouště na obytnou zástavbu – představuje určitý ochranářský paradox: V porovnání s hady v přirozenějších oblastech se totiž jedinci ve Stone Canyonu zvětšují, mají více potomků a rozšiřují svůj areál mezi zdejšími novými stavbami. Možná jim svědčí i to, že většina majitelů domů se v nejteplejších měsících roku zdržuje jinde.
Hlavy chřestýšů západních jsou vystaveny k prodeji na každoročním srazu lovců chřestýšů ve Sweetwateru v Texasu. Tento druh a další chřestýši se často loví na výrobu peněženek, opasků, náušnic a kuriozit.
Když jsme přejížděli přes most kolem umělého vodopádu, Goode zvolal: „Podívej se na tu úrodnost!“. Díky zavlažování se zde hojně vyskytovaly plody a květy, které lákaly primární konzumenty, jako jsou malí hlodavci pytlouši stříbřití, které jsme viděli pobíhat po cestách. Na svěžích cestičkách naše čelovky odhalily malé stádo pekariů páskovaných, příslušníků čeledi pekariovitých, a v porostu stromů mizející pumu. Goode zde potkává také rysy, kojoty a mývaly. Očividně to tu byl ráj i pro hady. Měli tu spoustu hlodavců, ptáků a vajec k jídlu a skalnaté výběžky jim poskytovaly dostatek úkrytů.
Goode tu a tam rozmístil informační cedule ve snaze potlačit nízké pudy člověka (ubíjení chřestýšů golfovými holemi). Ale na okolních silnicích byl sem tam nějaký mastný flek. „Musíte se ptát,“ řekl Goode s povzdechem, „je tahle zástavba ekologickou pastí? Jak moc je udržitelná? Osud všech druhů je totiž vázán na to, zda jsou vyrušovány člověkem.“ Golfové hřiště třeba přijde o zásoby vody a polovina ptáků z oblasti zmizí. Jediná věc, na kterou se můžete spolehnout, je podle něj to, že lidé oblast zničí.
Hadům ze Stone Canyon se možná daří dobře, ale osud většiny ostatních chřestýšů – více než 50 druhů se vyskytuje výhradně v celé Americe – je chmurnější. Od jihozápadní Kanady až po střední Argentinu je lidé stále chytají, aby je prodávali chovatelům nebo na kůži, nebo s chutí škubnou volantem, aby je přejeli, když se vyhřívají na silnicích, a jejich životní prostředí parcelují plynovody a věžemi mobilních operátorů. Například kdysi hojní chřestýši lesní byli vyhubeni v řadě severních států USA a v Ontariu a v ohniscích svého širokého výskytu v USA jsou v různých stupních ohrožení. Od ohrožených až po kriticky ohrožené je i několik dalších druhů.
Chřestýši tygří, kteří se vyskytují od skalnatých podhůřích od střední Arizony až po mexickou Sonoru a stejně jako ostatní chřestýši obecně neútočí. Jejich jed však patří k nejjedovatějším jedům ze všech druhů chřestýšů.
O tom, jak daleko jsou ochránci přírody ochotni zajít, aby ochránili zbývající chřestýše lesní v Pensylvánii, jsem se přesvědčila během slunečného pozdně letního dne. Thomas LaDuke, herpetolog z East Stroudsburg University, si ve sportovních hadích kamaších proklestil cestu po skalnatém hřebeni Hawk Mountain, rezervace, která je během migrace velmi oblíbená mezi ptáky. Když se nám vpravo od křoví otevřel výhled do údolí pod námi, sešli jsme ze stezky.
„Podívej,“ řekl LaDuke a kývl směrem ke skalní lavici z růžového a šedého slepence. Tři metry od něj jsem rozeznala hustou hromadu žlutočerných stočenců. Poněkud nedůvěřivě jsem se plížila nekonečně blízko a očekávala charakteristické zachřestění ocasu: „Tsssss!“. Nic. Tenhle had se chtěl jenom vyhřívat.
Napravo jsem uviděl další hromadu hadů. „Samice,“ řekl LaDuke. „Pravděpodobně březí.“ Její hlava, stejně jako hlava všech chřestýšů, byla trojúhelníková, rychle se zužující do úzkého krku. Zorničky měla svislé a žlutočerné lomené pásky podél páteře vypadaly plyšově jako samet. Jak jsem na ni zírala, pomalu se rozvinula – vytvářela podivnou iluzi, že se pohybuje dvěma směry najednou – a pak zmizela ve štěrbině.
LaDuke a já jsme pokračovali přes hřeben a pak jsme sestoupili k talovému poli těsně pod silně frekventovanou silnicí. Zpočátku jsem viděla jenom skály. Pak jsem si stejně jako předtím uvědomila jinou skutečnost. Na nápadném balvanu ležel stočený had, velký jak klobouk. Pak, dva metry od něj, další. Pozorovala jsem balvanové pole, opatrně jsem pohybovala jenom očima, a rozeznávala jsem dalších šest chřestýšů.
Na vrcholu jedné se krčil chomáč novorozenců, khaki zbarvených s hnědými pruhy. Narodili se teprve včera, říká LaDuke, a už měli skoro dvacet centimetrů a byli jedovatí, s dutými tesáky a jedním malým ocasním segmentem, kterému se říká knoflík. Pokaždé, když chřestýš svlékne kůži – u dospělých až dvakrát ročně, u mláďat častěji –, získá další segment chřestidla. Chřestidla však hadům často odpadávají, takže ne vždy odrážejí věk.
Po týdnu rodičovské ochrany, která je častější u savců, se mláďata starají sama o sebe. Poprvé svléknou kůži, pak mohou začít sledovat stopy malých zvířat, jako jsou myši a rejsci – pomocí pachového orgánu na horní části tlamy známého jako vomeronazální orgán a orgánů vnímajících teplo uvnitř malých jamek mezi očima a nozdrami. Kořist přepadnou, vstříknou do ní dávku vysoce toxického jedu a pak ji celou spolknou.
Petroglyfy – jako je tento obraz chřestýše na čediči na nalezišti Painted Rock v okrese Maricopa v Arizoně – svědčí o tom, že hadi žijí po boku člověka už staletí. Skalní umění vytvořené původními obyvateli pochází z doby před 1 400 lety.
Když se ochladí, mladí chřestýši sledují chemickou stopu své matky zpět do rodinného doupěte neboli hibernakula. Přezimují svinutí s příbuznými všech věkových kategorií, včetně samců, kteří se vrátili ze schůzek se samicemi vzdálenými až tři kilometry – a také s dalšími druhy hadů, jako jsou kobrovky a ploskolebci američtí, kteří by jindy mohli chřestýší potomky lovit. Během hibernace ale nemají hadi zájem o potravu: Pokud se nemohou vyhřívat, nemohou trávit.
LaDuke a jeho studenti téměř tři roky na Hawk Mountain rádiově značkovali a sledovali chřestýše lesní, odhadovali velikost jejich populace a určovali jejich nejdůležitější místa hibernace. Samice spolu s novorozenci a dospělými jedinci tráví většinu času vyhříváním se, krmením, pářením v okruhu několika desítek metrů od těchto podzemních doupat – a od zástupů lidských návštěvníků, kteří zde pozorují jestřáby. LaDuke tehdy doporučil, aby organizace Hawk Mountain Sanctuary změnila trasu hřebenové stezky tak, aby těmito místy nevedla. Bylo mu vyhověno. „Lidé na těchto skalách piknikují, aniž by věděli, jak blízko jsou hadi,“ říká LaDuke.
V dnešní době herpetologové považují umístění nor a míst na vyhřívání se za státní tajemství; někteří tráví hodiny prohledáváním sociálních médií a přesvědčováním nadšenců pózujících s hady, aby ze svých příspěvků na Facebooku a Instagramu odstranili geoznačky. „Je skvělé, že se lidé o chřestýše zajímají,“ říká LaDuke, „ale neuvědomují si dopad svého působení na populaci hadů.“
Chovatel hadů Kyle Vargas drží chřestýše skalního, jednoho ze zhruba 350 hadů ze své sbírky v El Pasu v Texasu. Tento druh, který úspěšně chová v zajetí, tradičně žije ve vysokých nadmořských výškách na jihu Spojených států a v Mexiku.
Přesvědčit veřejnost o ochraně jedovatých hadů může být obtížné. Chřestýši nás fascinují i děsí svou schopností zůstat skrytí a překvapivě silným tělem, špičáky ostrými jako jehly a jedovatým jedem. Jak napsal biolog Edward O. Wilson: „Zajímat se o hady se vyplatí už jenom kvůli elementárnímu přežití“.
Vztahy lidí s chřestýši byly vždy komplikované. Hopiové z jihozápadu USA je považovali za posly duchů Země, kteří přinášejí déšť, a používali chřestýše při rituálech. Aztéčtí a yucatanští Mayové v předkolumbovské Mezoamerice chřestýše uctívali a spojovali je s deštěm a obdobím setí. Podle jedné zprávy z počátku 19. století cítili někteří západní Čerokíjové povinnost vyhýbat se zabíjení chřestýšů z úcty k jejich pevně danému rodinnému založení. Apači je spojovali se znovuzrozením a obnovou, zatímco jiné indiánské kultury je spojovaly s násilím a pomstou.
Pro první evropské kolonisty chřestýši – kteří se vyskytovali pouze v Novém světě – symbolizovali mužnost a nebojácnost. Na nechvalně proslulé politické karikatuře z roku 1754, která nabádala k jednotě kolonií, je chřestýš rozdělen na části představující původní britské kolonie. Pod hadem jsou zapsána slova „JOIN, or DIE“ (Připoj se, nebo zemři). Později byl chřestýš a heslo „DONT TREAD ON ME“ (Nešlapej na mě) použity na Gadsdenově vlajce, která během americké revoluce mobilizovala kontinentální námořní pěchotu. Touto vlajkou s hadem volně stočeným do pyramidy a připraveným k úderu se od té doby ohánějí protivládně naladění lidé.
Herpetolog Brent Schulze sbírá chřestýše zeleného pro laboratoř ve Wisconsinu, která poskytuje jed výrobcům protijedů a pro vědecký výzkum.
V extrakční místnosti v zoologické zahradě s plazy v Kentucky se odebírá jed chřestýše diamantového.
Ve Viper Institute na Arizonské univerzitě zkoumá výzkumná technička Lauren Melcherová, zda protijed dokáže zvrátit poškození tkání způsobené kousnutím chřestýše.
Některé druhy hadů mají chřestidla, která biofluoreskují a v noci svítí, aby podle vědců nalákala kořist.
Úcta ke zvířeti však platí jenom do určité míry. V 17. a 18. století obce nabízely odměny za mrtvé chřestýše (v New Yorku a Vermontu se tato praxe udržela až do sedmdesátých let 20. století). Státy pořádaly (a některé stále pořádají) každoroční zátahy, při nichž se ve jménu bezpečnosti zabíjely stovky, někdy i tisíce hadů.
„Jsem už vyčerpaný z toho, jak lidem pořád dokola říkám, že hadi po nich nepůjdou,“ říká Matt Goode, když procházíme Stone Canyon. „Ale nevím, jak velký pokrok jsme udělali.“ Na velké části jihu a jihozápadu je zabíjení mnoha druhů chřestýšů legální. A někteří lidé jich zabíjejí opravdu hodně.
V texaském městě Sweetwater, které má 10 000 obyvatel, se každoročně od roku 1958 koná slet lovců chřestýšů, kdy lovci úkrytu v okolní přírodě vytáhnou více než 1 300 kilogramů chřestýšů západních. Akce, kterou sponzoruje místní skupina vedoucích mládeže Jaycees, stále přitahuje do Nolan County Coliseum desítky tisíc návštěvníků a ročně se při ní uloví v průměru 2 600 kilogramů živých chřestýšů. Někteří jsou sbíráni na okrajích silnic, ale většinu chytají lovci cíleně po celém státě: páčidly rozevírají skalní pukliny a svou kořist vyplavují z nor aerosolovým benzínem.
Eradikace domnělé hrozby byla zakladatelským cílem sweetwaterského zátahu – stejně jako tomu bylo pravděpodobně u 12 dalších zátahů v zemi. Dnes jsou však jejich cíle jednoznačně finanční. Organizace vykupuje hady na váhu od lovců za různou cenu. Většinu z nich posílá do místní vývařovny, kde je hází do hrnců na smažení, a zbytek prodává prodejcům, kteří jejich kůže promění v peněženky, boty, kabelky a cetky.
Třídenní akce přináší peníze místním charitativním organizacím (63 000 dolarů v roce 2023) a návštěvníci každoročně vnesou do místní ekonomiky více než osm milionů dolarů. Karen Huntová, šéfka místní obchodní komory, řekla texaským novinám, že pro mnoho lidí ve Sweetwater „jsou to žně“.
Stovky chřestýšů zaplnily pozorovací jámy na sweetwaterské pouti. Poté, co ošetřovatelé hady zváží, změří a určí jejich pohlaví, jsou zvířata použita k „vzdělávacím“ ukázkám – jsou zbavena jedu a poté pro zábavu dekapitována.
Každoročně „se chřestýšové pouti“ ve Sweetwater účastní desítky tisíc lidí. Návštěvníci jako dvanáctiletá Kaydence Matscheková zaplatí 20 dolarů za možnost stáhnout si kůži z chřestýše západního - poté, co mu jeden z místních dobrovolníků mačetou usekne hlavu.
Takhle vypadá černý pátek pro hady: V osmiúhelníkových dřevěných ohrádkách zůstávají stočení. Někteří neustále chřestí, což je známka toho, že se cítí ohroženi (ve volné přírodě tito samotářští dravci chřestí jen několikrát za celý život). Mnoho z nich se udusí a ti, kteří mají dostatek energie, neustále krouží po obvodu přihrádky a hledají východ. Vzduch je cítit deodorantem Right Guard, který se stříká, aby se překrylo štiplavé pižmo, které hadi uvolňují ve strachu.
Uvnitř místa odběru jedů ošetřovatelé vytlačují žlutavý jed z hadích špičáků do skleněné nálevky na ústí kojenecké lahvičky. Nedaleko stojí špinavá odstředivka. K čemu je jed? „Na výzkum léků,“ odpoví neurčitě jeden z manipulantů. Podle dlouholetého předsedy Jayceeho sběrny jedu Dennise Cumbieho prodává sweetwaterská sběrna „velké množství“ jedu soukromým společnostem vyrábějícím protijedy, ale jejich jména nechce prozradit.
Ve skutečnosti společnosti, které vyrábějí protijedy nebo používají jed pro výzkum, buď chovají vlastní kolonie hadů v zajetí, nebo nakupují jed od zoologických zahrad, které ho sbírají ve sterilních laboratorních podmínkách. Tento jed vstřikují velkým „dárcovským“ savcům, jako jsou ovce nebo koně, což u nich podněcuje tvorbu protilátek; ty se po destilaci do protijedů používají k zneškodnění toxinů u obětí hadího uštknutí.
Lékaři se živě zajímají o stovky proteinů a enzymů v jedu, které napadají krevní buňky, poškozují svaly nebo ničí centrální nervový systém. Výzkumníci po celém světě experimentují se sloučeninami získanými z jedu, které blokují nebo neutralizují dráhy bolesti, což by mohlo nabídnout alternativu k vysoce návykovým opiátům. Chřestýší jed se používá k léčbě krevních sraženin, které vznikají hluboko v žilách, a k vývoji léků, které snižují krevní tlak a zastavují průběhu infarktu a mrtvice.
Ve výukovém prostoru se mezi asi tuctem hadů pohybuje krotitel David Sager ve stetsonu a vysokých botách, který přednáší fakta o hadech a popisuje chřestýše západní jako „zlé“, „nebezpečné“ a „ošklivé“ – což jsou přívlastky, které podporují pronásledování hadů. Svojí hadí holí stáčí zvířata do cívky, připíná jim hlavy a zvedá je, aby si je vyfotil. Pouští je na zem, kope do nich a hada provokuje balonkem, dokud zvíře nezaútočí. Prásk! Dav lidí – od batolat po důchodce – zalapají po dechu.
Pokud je vzdělání o hadech začátkem, pak jejich stahování z kůže je vrcholem akce. Jaycees přišpendlí živé hady k dřevěnému špalku a pak jim jediným seknutím mačetou useknou hlavu. Stále se svíjející těla jsou zavěšena na tyči. Někdy se odebírají žlučníky – za každý se dá získat několik dolarů a používají se v tradiční čínské medicíně. Pak návštěvníci za poplatek 20 dolarů oddělí kůži od šlach, pomažou si dlaně hadí krví a zanechají na zdi červené otisky rukou. Akce se účastní i malé děti.
Chřestýš se usadil ve spadlé vegetaci v kalifornském okrese San Diego. Areál tohoto druhu se zmenšuje, zejména podél pobřeží, kvůli blízkosti oblastí s vysokou hustotou osídlení.
Procházím se po koloseu s hliněnou podlahou. Hromadící se hadi vypadají zbitě, vystresovaně, možná jsou zranění. Pokud je cílem zátahu osvěta – naučit veřejnost, že chřestýši západní před hrozbou ustupují, varovně syčí a chřestí, útočí na nepřátele jenom v krajním případě, a v 25 procentech případů kousnou bez uštknutí a je relativně snadné se jim vyhnout – proč dál vyvolávat strach vedoucí k jejich hromadnému vybíjení?
Podle údajů Centra pro kontrolu a prevenci nemocí zemře v celé zemi ročně na následky uštknutí jedovatými hady a ještěry v průměru pět lidí. Někteří lovci hadů sice tvrdí, že chrání svůj dobytek, kterého je v západní části centrálního Texasu hodně, ale „uštknutí dobytku chřestýšem je velmi vzácné,“ říká veterinář Bud Alldredge mladší, který ve Sweetwater vykonává praxi již 55 let, a uštknutí pravděpodobně není smrtelné.
Jak to, že chřestýšová pouť pořád existuje? Důvodem jsou podle něj peníze. Ale jak uvedl profesor filozofie na Moreheadské státní univerzitě Jack Weir v případové studii zveřejněné v časopise Conservation Biology, zátahy na hady jsou způsobem, jak pokračovat „ve vzrušení a dobrodružství kovbojské ságy, dokázat si mužnost a ztotožnit se s místním étosem“. Ačkoli byla Weirova teze publikována v roce 1992, zdá se, že platí i dnes.
Ptám se prezidenta pobočky Jaycee Jimmyho Hendrixe, zda by jeho organizace neuvažovala o přechodu na výstavy bez zabíjení, jak to udělalo několik dalších „poutí“. „Každému, co jeho jest,“ odpovídá. „Chápu názor lidí, že ano, zabíjíme chřestýše, ale rozhodně to není to naše priorita. Je to podnik, která nám ekonomicky funguje.“
„Myslíte si, že byste měli takový nával, kdybyste hady nezabíjeli?“ ptá se.
„To nevím,“ říká.
Chřestýš prériový
Chřestýšek zakrslý
Crotalus stephensi
Chřestýš černoocasý
Chřestýš západní, který se rozmnožuje v relativně mladém věku, není v Texasu ohrožen, i když státní odbor pro parky a divokou přírodu přiznává, že „nemá žádné údaje z konkrétních populací kdekoli ve státě“. Od roku 1958 dodali lovci organizaci Sweetwater Jaycees více než 160 tun hadů, což odpovídá asi 70 000 chřestýšů.
V době, kdy populace živočišných druhů celosvětově poklesly v průměru o téměř 70 procent, bezohledná neúcta k životu, není-li člověk bezprostředně ohrožen, trápí herpetologa Lee Fitzgeralda z Texas A&M University. „Tyto zátahy vysílají zvrácený signál,“ říká. „Nepomáhají tomu, jak přemýšlíme o biodiverzitě. Záleží nám na ledních medvědech, ale tito hadi jsou bezcenní?“
Doma se snažím zapomenout na to, co jsem viděla na stahovacím stanovišti, a soustředím se na ono odpoledne na Hawk Mountain, kde jsme s Tomem LaDukem rozjímali nad více než půl tuctem březích a dalších chřestýšů – velkých a klidných, vitálních a jedovatých –, kteří hladce klouzali na sluníčku.
LaDuke mi řekl, že v pensylvánských okresech se kdysi pořádaly vlastní akce s chřestýši ve stylu Sweetwater. Tyto slavnosti bylo těžké zakázat, protože se z nich financovaly hasičské sbory. Nakonec však státní komise pro ryby a lodě, která reguluje lov, zavedla systém placených povolení k odchytu chřestýšů zaživa a výtěžek použila na financování veřejně prospěšných prací.
„Najali staré lovce hadů, aby provedli průzkum populace,“ říká LaDuke. Požádali je o údaje, označili hady při odchytu a pak je vrátili na místa odchytu. Když se populace obnovila, byli chřestýši vyřazeni ze státního seznamu kandidátů na ohrožené druhy.
LaDuke kývl směrem k návštěvníkům s dalekohledy podél hřebene Hawk Mountain a řečnicky se zeptal, proč se herpetologové – nebo alespoň ti, kteří na sociálních sítích sbírají „lajky“ – nemohou více podobat milovníkům ptáků: „Nemohli by počítat, ale ne chytat?“ Vzpomněla jsem si, že Hawk Mountain, než byla vyčleněna jako ptačí rezervace, byla oblíbeným místem pro odstřel jestřábů lesních a vypisovala se na ně odměna pět dolarů za kus. (Jestřábi loví lovnou zvěř, jako jsou králíci, tetřevi a kachny.)
Možná tedy existovala naděje. „Je to mentální posun,“ říká LaDuke. Nejprve jste lovec, pak nelegální pytlák a pak – s trochou vzdělání – jste někdo, kdo pomáhá přežít jinému druhu.
Sledujte nás v Google Zprávách