Pro lední medvědy z kanadské Manitoby je ideálním místem k lovu tučných tuleňů mořský led. Ten obklopuje západní část Hudsonova zálivu po většinu roku, a když pak v létě roztaje, musejí medvědi na pevninu. A tam není jejich život procházkou růžovým sadem.
Bez dostatečných zásob potravy musejí zvířata přežít několik měsíců jen z tukových zásob. V důsledku změny klimatu se toto období „čekání“ ještě prodlužuje. Kvůli oteplování mořský led na jaře taje dříve a na podzim zamrzá později. Arktida se totiž podle výzkumů otepluje rychleji než zbytek planety. Lední medvědi tím přicházejí o led.
Ani nedávná studie, publikovaná v časopise Nature, nepřináší v tomto ohledu dobré zprávy. Podle ní tyto šelmy – místo toho, aby na pevnině odpočívaly, což vědci očekávali – vyhledávají méně výživnou potravu, jako jsou ptáci a bobule, přičemž vydávají tolik energie, kolik jí získají konzumací takto nasháněné potravy. To v konečném podílu u nich vede k úbytku hmotnosti. Během třítýdenního období, kdy probíhala studie, sledování medvědi ubyli na hmotnosti v průměru o více než tři kilogramy denně.
„Pro medvědy neexistuje žádná vítězná strategie“, říká vedoucí studie Anthony Pagano, výzkumný biolog pro volně žijící živočichy z U.S. Geological Survey v Anchorage na Aljašce. „Na pevnině nebudou schopni najít potravu, kterou potřebují.“
Vědci také varují, že vynucené delší přežívání na pevnině bez dostatku potravy by mohlo způsobit, že zranitelní jedinci, zejména mladí medvědi, budou hladovět, což by mohlo ohrozit přežití celé populace.
Překvapivě aktivní
Lední medvěd žije v devatenácti oblastech Arktidy, od Kanady přes Grónsko až po Rusko. Jeho populace žijí buďto v oblastech stálého ledu, nebo obývají pouze sezonní ledové plochy. Vzhledem k úbytku ledu vlivem změny klimatu však přišel ve všech oblastech drastický pokles populace medvědů. Mezinárodní svaz ochrany přírody proto ledního medvěda označuje jako „ohroženého vyhynutím“.
Podle uvedené studie se v západní části Hudsonova zálivu v letech 1979 až 2015 prodloužila doba bez ledu o tři týdny. V západní části Hudsonova zálivu žije asi 800 ledních medvědů, což od roku 1980 představuje pokles o 30 procent. Tito medvědi nyní na pevnině tráví v průměru 130 dní ročně, přičemž se očekává, že v budoucnu se tento počet zvýší o 5 až 10 dní za desetiletí.
Aby Pagano a jeho tým zjistili, jak medvědi tráví svůj čas na pevnině, umístili na dvacet medvědů v Hudsonově zálivu v létě v období 2019–2022 vždy na dobu tří týdnů videolokátory s GPS. Vědci sledovali stravu zvířat, jejich pohyb, chování, změny tělesné hmotnosti a množství energie, které každý den vydají.
„Dříve jsme měli jen útržky [informací] o tom, co medvědi dělají na pevnině,“ říká Pagano, který před několika lety vedl podobnou studii zaměřenou na aktivitu medvědů na mořském ledu.
Chování medvíďat se výrazně lišilo. Tři z nich plavala na dlouhé vzdálenosti, přičemž jedna samice uplavala více než sto kilometrů. Videozáznamy odhalily, že medvědice během plavání našla mrtvou velrybu běluhu, kterou se však nedokázala nakrmit. „To nám ukázalo, že se medvědi nejsou schopni na otevřené vodě nakrmit,“ říká Pagano.
Tato zjištění podle jeho slov překvapila Pagana i jeho kolegy, kteří si mysleli, že lední medvědi většinou svoji činnost na pevnině potlačují, aby ušetřili energií.
Dospělí samci sice skutečně trávili téměř všechen čas odpočinkem, což snižovalo jejich energetický výdej na pevnině na úroveň podobnou zimnímu spánku. 70 procent medvědů se však aktivně pohybovalo a hledalo zdroje potravy, jako bobule, tráva a mršiny ptáků a karibu. Tato potrava je energeticky mnohem chudší než tulení tuk.
U devatenácti z dvaceti medvědů, bez ohledu na jejich věk, pohlaví nebo velikost, se projevil úbytek hmotnosti.
Studie předpovídá, že čtvrtina dospělých samců, největších a nejodolnějších jedinců, kteří mohou vážit až skoro 800 kilogramů, se po 180 dnech na pevnině začne potýkat s hladem. Zranitelnější jedinci, například mladí medvědi, by se však do takového bodu dostali mnohem dříve.
„Přežití nejtlustších“
Andrew Derocher, profesor biologie na Albertské univerzitě v Kanadě, který se dlouhodobě zabývá studiem ledních medvědů, upozorňuje na rozdílnou fyzickou kondici různých jedinců.
„Některá zvířata mohou vydržet mnoho a mnoho měsíců, než se dostanou do problémů, zatímco jiným může energie dojít během několika týdnů,“ říká Derocher. Podle něj platí, že čím tlustší je medvěd po měsících krmení na mořském ledu, tím lépe se dokáže vypořádat s obdobím bez ledu. „Říkám tomu přežití nejtlustších," uvádí s úsměvem ve zřejmé narážce na citaci z Darwinova díla o „přežití nejodolnějších“, (v angličtině srov. „survival of the fittest“ oproti „survival of the fattest“).
Vzhledem k tomu, že lední medvědi nyní tráví více času na pevnině a aktivně se při hledání potravy pohybují po krajině, mohou propadnout zoufalství, které je může přivést do konfliktu s lidmi.
V minulosti lední medvědi obvykle připlouvali ke břehům a shromažďovali se poblíž města Churchill v Manitobě, které má se soužitím s ledními medvědy dlouhé zkušenosti. Úřady například spravují záchytné zařízení, takzvané „vězení pro lední medvědy“, kam přechodně zavírají nebezpečné jedince, které poté odvážejí daleko od města.
Nyní se však objevují náznaky, že další lední medvědi mohou migrovat dále na sever a hledat mořský led, což může vést k tomu, že se budou stěhovat k obcím, které nejsou zdaleka tak dobře připraveny na zvládání medvědů jako Churchill.
„Tito medvědi mohou ucítit psí žrádlo a jít rovnou dovnitř,“ říká Derocher. „Není to tak, že by se chtěli živit našimi odpadky. Chtějí vylézt na led a začít lovit tuleně. Ale stále častěji se zdržují na pevnině.“
