Létající upíři se snaží vysát mláďata tučňáků Humboldtových, rodiče brání potomky metáním hlíny i trusu

Ve volné přírodě nejsou tučňáci známí jako bojovníci. Nicméně urputně brání své teritoriumi – a když je třeba, bojují i s netopýry. V poušti Atacama na jihu Peru se tučňáci Humboldtovi totiž mohou stát terčem upírů obecných, kteří se živí především krví jiných zvířat.

Přestože si upíři obecní v této oblasti obvykle vybírají za kořist nedaleké lachtany, někdy loví i mláďata tučňáků, která se jim brání méně než jiná kořist. V porovnání se staršími tučňáky si také mnohem méně všímají nebezpečí, které pro ně netopýři představují.

„Upíři obecní jsou při krmení velmi opatrní, protože se téměř každou noc svého života musejí živit mnohem větším zvířetem,“ říká Gerald Carter, docent ekologie a evoluční biologie na Princetonské univerzitě.

Netopýři a tučňáci obvykle žijí v odlišných částech světa. Upírům obecným se obvykle nedaří při nízkých teplotách a raději žijí na suchých a vlhkých místech, jako jsou deštné pralesy nebo pouště. Dostatečně dobře se však cítí i na suchém západním pobřeží Jižní Ameriky, kde žijí i tučňáci Humboldtovi. Tyto dva živočišné druhy spolu nějakou dobu možná tiše soupeřily. Podle některých odborníků mohli být tučňáci kdysi dokonce hlavním zdrojem potravy netopýrů.

„Upíři se pravděpodobně živili krví ptáků hnízdících v koloniích a dalších živočichů na pobřeží Latinské Ameriky – již dlouho předtím, než tam lidé přivedli hospodářská zvířata,“ říká Carter.

Vzhledem k tomu, že populace tučňáků Humboldtových se zmenšuje, považují ochránci přírody tento druh za zvláště zranitelný a ohrožený vyhynutím. Naproti tomu populace upírů obecných v této oblasti považuje Mezinárodní svaz ochrany přírody za stabilní.

Útoky upírů obecných na zranitelné tučňáky mohou vést ke ztrátě krve nebo šíření nemocí, jako je vzteklina, což by mohlo oslabit mláďata tučňáků nebo ohrozit ostatní členy hnízdiště. To však neznamená, že by se tučňáci nemohli bránit.

Dospělí tučňáci Humboldtovi mají několik způsobů, jak tyto staré nepřátele odehnat, a to buď ostrým hlasem, kterým netopýra vyděsí a donutí odletět, metáním hlíny netopýrům na hlavu, nebo v některých případech tím, že se vyzbrojí svými vlastními fekáliemi. Je to bojová taktika, jíž jsou tučňáci Humboldtovi dobře známí a která může být doslova trefou do černého.

A i když výkalový postřik většinou zastaví i vytrvalejšího predátora, největší břímě stejně nesou mláďata tučňáka, která se po bitvě vydávají do studené vody k očistné koupeli.