Rostliny si obvykle představujeme někde na konci potravního řetězce, říká Laurence Gaume, vědec z francouzského Národního centra pro vědecký výzkum. Ale masožravé rostliny, definované jako ty, které jsou schopné nalákat, chytit a strávit kořist, „převracejí přírodní zákony svou úžasnou schopností živit se živočichy“.
Z této rozmanité skupiny rostlin jsou největšími čeleděmi láčkovkovité a spirlicovité. Od svých masožravých příbuzných, mucholapky podivné, rosnatek a bublinatek, je snadno poznáte podle tvaru jejich pastí: úhledných listů, poskládaných k sobě, které vytvářejí hlubokou dutinu naplněnou tekutinou, jež pomáhá trávit drobné živočichy, většinou hmyz.
Vývoj chuti na maso
Vytváření těchto „složitých listů“ stojí spirlice „spoustu metabolických zdrojů“, říká Barry Rice, astrobiolog a botanik na Sierra College v Kalifornii, který už vypěstoval více než 800 rostlin z čeledi spirlicovitých. Spirlicovité přetrvávají, protože jim to umožňuje prosperovat v jinak nehostinných prostředích, jako jsou deštěm podmáčené vrcholky hor, bažiny a pískovce s minerálními vrstvami. V těchto půdách chudých na živiny jim živočišná strava poskytuje dusík, který by jinak rostlinám chyběl.
Motýl cítí nektar a usedá na vzácnou kalifornskou masožravou rostlinu.
Masožravost je tak účinná strategie, že se vyvinula několikrát nezávisle na sobě u nepříbuzných rostlin, říká Rice. „Je to pozoruhodný příklad sbouběžného vývoje.“
Smrtící past
Bez ohledu na to, jak se vyvinuly, používají všechny rostliny s džbánovitou nádobkou „zhruba stejný mechanismus pasti založený na gravitaci“, říká Alastair Robinson, botanik z australské „Královské botanické zahrady ve Victorii“.
Prvním krokem je nalákání kořisti do pasti, což většina těchto rostlin dělá pomocí sladkého nektaru nebo pestrých barev. Některé dokonce využívají i čich a mění vůně, aby přilákaly různé druhy kořisti, jak Gaume a jeho kolegové popisují v článku z roku 2023. V něm vysvětlují, že rostliny, které uvolňují květinové vůně, pochytají více včel a můr, zatímco rostliny, které uvolňují zápach mastných kyselin, uloví více much a mravenců.
Druh láčkovky (Nepenthes biclacarata) a mravenec druhu Camponotes schmitzi mají mutualistický vztah: zatímco rostlina poskytuje domov malé kolonii asi 30 mravenců, mravenci udržují tekutinu v pasti čistou a odstraňují velký hmyz hnijící uvnitř.
Jakmile se kořist ocitne na okraji rostliny, je to často bod, odkud není návratu. Obruby dutin jsou známé svojí kluzkostí – mnohé se skládají z vrstvy voskových krystalků připomínajících „kluzký povlak teflonového typu“, zatímco jiné mají „smáčivý“ povrch, po kterém hmyz sklouzne přímo do pohárkového džbánku, podobně jako auta kloužou po mokré silnici, říká Ulrike Bauerová, výzkumnice z Exeterské univerzity v Anglii, která se zabývá mechanikou pohybu rostlin.
Jakmile se hmyz dostane dovnitř, brání mu v rychlém úniku dvě věci: směrem dolů směřující chloupky, které lemují vnitřní stěnu džbánku, a kaluž tekutiny, která je někdy tak viskoelastická, že připomíná tekutý písek. Tato tekutina je také smrtícím signálem pro kořist, protože obsahuje enzymy nebo místní mikroby, které zahajují trávení.
Na Borneu se některé druhy spirlic žijících v horách dokonce odklonily od masožravosti a změnily svůj jídelníček tak, aby se lépe přizpůsobily nabídce ve svém okolí. Namísto hmyzu se živí výkaly tan, jež s oblibou usedají na jejich miskovitých džbáncích.
Ohrožená rostlina Nepenthes rajah pojme až dvanáct šálků tekutiny a je endemitem malajských hor. Tany a krysy dodávají této rostlině fosfor a dusík, tedy základní živiny, tím, že do džbánkovitého otvoru rostliny vyprazdňují.
„Je to alternativní zdroj živin, protože čím výše se nacházíte, tím méně je tam hmyzu,“ říká Robinson, který v roce 2022 prokázal, že díky zvířecímu trusu získávají spirlice dvakrát více dusíku než jejich nížinné protějšky. „Zvířata přinášející výživu ve formě výkalů jsou snadným ziskem,“ říká.
Hrozby a objevy
Masožravky s džbánkovitou pastí jsou stále ohroženější. Na seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je dnes 68 druhů rodu láčkovek, které jsou kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné; zatímco tři druhy rodu spirlic jsou v USA chráněny zákonem o ohrožených druzích.
Hlavními hrozbami jsou úbytek stanovišť v důsledku kácení půdy pro plantáže palmy olejné a zemědělství a také změna klimatu. Ohrožuje je ale i cílený sběr rostlin pro zahradnický obchod. „Pytláctví představuje hrozbu pro třetinu všech druhů rodu Nepenthes,“ říká Robinson. „To je nejvyšší počet ohrožených druhů ze všech skupin masožravých rostlin.“
Pohled na láčkovku rodu Nepenthes rajah. Uvnitř jsou vidět komáří larvy.
Vyhynutí těchto masožravých rostlin by bylo ztrátou nejen pro jejich ekosystémy, ale i pro lidské vynálezy – jejich pozoruhodné vlastnosti inspirovaly řadu inovací, včetně nepřilnavých povrchových vrstev v čisticích sprejích a vodoodpudivých látek v průmyslu.
Vědci se neustále dozvídají něco nového o jejich různých ekologických vztazích, lapacích mechanismech a nacházejí nové druhy. V loňském roce objevil tým z Indie neurotoxiny v nektaru produkovaném láčkovkou druhu Nepenthes khasiana. V roce 2022 jiná skupina vědců oznámila nový druh láčkovky Nepenthes pudica z Indonésie, jehož džbánkové pasti rostou pod zemí. V témže roce Bauerová a její kolegové prokázali, jak se u dvou nepříbuzných druhů na Borneu a Seychelách vyvinula víčka, která po spuštění dešťovými kapkami fungují jako odrazové můstky, jež katapultují hmyz do pasti.
Masožravé rostliny jsou ohroženy ztrátou stanovišť, změnou klimatu a obchodem s exotickými rostlinami.
