Kamera zabírá zbytky Ostrova Jeana Charlese. Slunce pozvolna zapadá za bezlisté kostry kdysi mohutných dubů. Čtrnáctiletý chlapec stojí s puškou na terase strýcova domu na kůlech a dívá se dolů na zabitého králíka. Zastřelil jej nedaleko odtamtud. Chlapcova třináctiletá sestra seskočí ze schodů, aby kořist zvedla. K večeři dnes bude králičí guláš. Zkrátka běžný večer u rodiny Brunetových.

„Šetřete s těma dvaadvacítkama, potřebujeme náboje na lov,“ upozorňuje děti jejich strýc Chris Brunet, který má na starosti jejich výchovu . Vyrůstají se svým třináctiletým bratrancem, který žije ve stejné ulici. Všechny děti teď připravují prázdné krabice od pracího prášku, aby se na nich cvičili ve střelbě.

Členové rodiny jsou příslušníky indiánského kmene Biloxi-Chitimacha-Choctaw, který od roku 1955 přišel na Ostrově Jeana Charlese o 98 procent své půdy kvůli stoupající hladině Mexického zálivu. Z tehdejší rozlohy ostrova zbyla zhruba jedna sedmina. Identita, zdroj potravy i kultura kmene pomalu mizejí spolu s půdou.

V odezvě na složitou situaci na ostrově přidělilo před osmi lety americké ministerstvo tomuto kmeni 48 milionů dolarů, aby se přestěhoval na jiné místo. Dotace byla součástí celonárodního programu. Stěhování však není jednoduché řešení.

„Nemáme už čas,“ říká kmenový náčelník Albert Naquin, který se o přestěhování svých lidí zasazuje již patnáct let. „Čím déle budeme čekat, tím delší sezonu hurikánů tady budeme muset přečkat. Opouštíme to tu neradi, ale musíme. Je to jako přijít o člena rodiny. Víme, že zmizí. Jen nevíme kdy.“

Příslušníci kmene Biloxi-Chitimacha-Choctaws dostávají finanční prostředky. Boj za záchranu jejich kultury však ještě neskončil. Federální grant pomůže obyvatele ostrova zachránit před záplavami, ale řešení důsledků jejich mizející kultury bude mnohem obtížnější.

„Jakmile náš ostrov zmizí, zmizí i základ našeho kmene,“ říká Chantel Comardelleová, dcera zástupce kmenového náčelníka.

Podle JR Naquina, příslušníka kmene, žilo na ostrově kdysi zhruba 300 lidí. Dnes jich zde zůstalo jen asi 60. Velká část dědictví a tradic kmene zanikla, protože se lidé rozprchli v důsledku ztráty půdy. Kmen nebyl schopen uspořádat od doby hurikánu Katrina před více než deseti lety ani tradiční setkání „pow wow“.

Být soběstační

„Když přišla velká hospodářská krize, ani jsme o tom nevěděli, protože jsme prostě obchodovali mezi sebou."

Citace z článku

Po celé generace se příslušníci kmene Biloxi-Chitimacha-Choctaws živili přírodními zdroji ostrova. Dnes však už je tato obživa neudržitelná. „Když přišla velká hospodářská krize, ani jsme o tom nevěděli, protože jsme prostě obchodovali mezi sebou," říká Wenceslaus Billiot starší, který se na ostrově narodil, vyrostl a oženil se. On a jeho devětašedesátiletá manželka Denecia Billiotová tam vychovali všechny své děti. Jejich vnoučata a pravnoučata však už ostrov nepovažují za udržitelné místo k životu.

Chris Brunet je potomkem indiánské rodiny, která žije na ostrově už osm generací. Během jedné generace se „tento ostrov změnil z úrodného a soběstačného místa na oblast závislou na prodejnách s potravinami“, uvádí Brunet. „To, co vidíte nyní, jsou jen zbytky bývalého ostrova.“

Půda mizí v zálivu vlivem pobřežní eroze, stoupající hladiny moře, nedostatečné obnovy půdy a přesunů půdy v důsledku bagrování tras ropovodů a plynovodů. Půda, která zůstává, je ochuzená o živiny, neboť bažiny, které kdysi sloužily jako první obranná linie proti průniku slané vody na louisianské pobřeží, mizí rychlostí jednoho fotbalového hřiště za hodinu.

Vzhledem k tomu, že dopady klimatické změny mění pobřežní komunity po celém světě, budou obyvatelé Ostrova Jeana Charlese představovat pouze 60 z odhadovaných 200 milionů lidí v pobřežních komunitách na celém světě, kteří by mohli být vysídleni do roku 2050 kvůli změně klimatu.

Theresa Billiotová, která na ostrově žije spolu se svými rodiči Wenceslausem a Denecíí, aby se o ně mohla starat, dojíždí do práce v obchodu s potravinami v Houmě ve státě Louisiana téměř celou hodinu. Její nevelká zahrádka mezi jejím domem a hrází je jedním z mála pozůstatků z dob, kdy se kmen mohl živit vlastnoručně vypěstovanými plodinami. V dálce stojí tři ropné nádrže, které jsou viditelnou připomínkou toho, jak podzemní potrubí k těmto nádržím přispělo k posunu a poklesu půdy.

„Pro běžné Američany je těžké vidět a pochopit změnu klimatu,“ řekl Comardelleová. „Nevidí, jak tady mizí půda, která tu dříve byla.“

Ostrov, který byl pravděpodobně pojmenován po otci jednoho Francouze, který se do tamního indiánského kmene přiženil v 19. století, leží hluboko v jižních zátokách Louisiany, asi 120 kilometrů jižně od New Orleansu a 24 kilometrů od Mexického zálivu.

Jediná silnice

Pevninu s Ostrovem Jeana Charlese spojuje jediná silnice. V roce 1953, kdy byla postavena, ji obklopovala pevnina a neprostupné bažiny. V té době se zde příslušníci kmene mohli volně pohybovat okolo silnice, lovit a klást pasti. Dnes však silnici ničí eroze. Stopy písku a suti ukazují, kam až voda silnici zaplaví během přílivu. Pokud na ostrově dují silné jižní větry, silnici se zaplaví i za bezmračného dne.

Chris Brunet se domnívá, že při bagrování zátoky při výstavbě silničních základů dochází k větší erozi silnice a ostrova.

„Čím víc kanálů pro vodu vytvoříte, tím víc se voda blíží,“ říká Chris Brunet. „Je to mocná síla.“

Pokaždé, když se k ostrovu blíží silná bouře, mají obyvatelé jenom krátkou dobu na to, aby se rozhodli, zda se budou evakuovat. Pokud se nerozhodnou odjet okamžitě, nezbude jim než zůstat na ostrově a bouři přečkat. Jakmile bouře dorazí, cestu z ostrova jim odřízne voda.

„Žít tady si žádá hodně modliteb,“ říká Theresa Handonová, sestra Chrise Bruneta. „Říkám si: Bože, prosím, už žádné bouřky, ale vím, že to přijde."

S každou bouří, která ostrov zasáhne, přichází možnost, že bude zničen další domov. V Louisianě se nachází 40 procent mokřadů ve Spojených státech, ale každý rok je z pobřeží státu ubyde pobřeží zhruba o rozloze středně velkého města. Voda nyní zaplavila mnoho staveb, které byly kdysi součástí tamní komunity. Zvyšování hladiny moře, posun půdy a několik hurikánů vedlo k tomu, že z postižených míst nejprve odešli lidé, pak oblasti zcela pohltila příroda.

„Změna klimatu nenastala přes noc, takže ji přes noc nemůžeme napravit,“ říká Comardelleová. „Můžeme jen co nejlépe využití to, co nám bylo dáno, a přizpůsobit se.“

Mnoho příslušníků kmene, kteří na ostrově zůstávají i přes stoupající hladinu vody, jsou ti, kteří si nemohou dovolit stěhování. Většina těch, kdo ostrov opustili, zůstali příslušníky kmene, ale rozprchli se po celé Louisianě.

„Kmen byl odchodem členů fyzicky i kulturně rozvrácen,“ uvádí se v návrhu na přesídlení, který byl předložen do grantové soutěže ministerstva. Nové osídlení kmeni nabízí příležitost obnovit své domovy a zabezpečit svoji kulturu na bezpečné půdě.“

Maják naděje

„Víme, že nejsme jediní,“ říká Comardelleová. „Pokud to můžeme udělat nejen pro své lidi, ale být majákem naděje i pro ostatní komunity, má to smysl. Nejde jen o nás.“

V návrhu na přesídlení se uvádí, že Ostrov Jeana Charlese „je v ideální situaci pro vývoj a testování adaptivních metodik přesídlení“, což je něco, co je velmi potřebné na mnoha místech světa. Plán jako takový si klade za cíl přestěhovat rodiny do historicky kontextuální a kulturně vhodné komunity.

Vzhledem k tomu, že se blíží období hurikánů, příslušníci kmene doufají, že budou pohrom ušetřeni dostatečně dlouho na to, aby měl čas na přesídlení.

„Zůstat tady by byla moje první volba, ale zdravý rozum mi říká, že když toho teď nevyužiji a přijde hurikán a všechno zničí – kam pak půjdu?“ říká reverend Roch Naquin, obyvatel, který na ostrově vyrostl, a než odešel studovat do semináře, byl lovcem.