Zhruba před deseti lety pracoval španělský entomolog a evoluční biolog Gerard Talavera na pobřeží ve Francouzské Guyaně. Číhal tam na podle svých slov nemožný úlovek – babočku bodlákovou. Tento poměrně běžný motýl s typickým „tygrováním“ na křídlech obvykle žije v Evropě, Africe, Asii, Severní Americe, a dokonce i v Austrálii. V Jižní Americe však není původním druhem. 

„Byl to poslední den mého pátrání a najednou jsem zahlédl ve slunečním světle třepotavý obrys,“ říká Talavera. „Pak jsme pochopil, byla to skutečně ona – babočka bodláková!“ V odchytové síťce vědec objevil celkem devět jedinců stejného druhu. Podle Talavery je to výjimečný objev. Může se totiž jednat o první ověřenou zprávu o přeletu hmyzu přes Atlantický oceán. 

Rozbor genomů

Na základě vůbec prvního takto podrobného rozboru, zaměřeného na větrné proudění, vzorky pylu z křídel motýlů, genomů a dalších dat vědci dospěli k závěru, že motýli, po vylíhnutí v západní Evropě, přiletěli do Jižní Ameriky ze západní Afriky. Za dobu kratší než jeden měsíc uletěli dohromady téměř 7 000 kilometrů. Jde o jeden z nejdelších letů bez přestávky, jaký byl kdy u hmyzu zaznamenán.  

Prvním krokem při zkoumání původu pozorovaných motýlů byl rozbor jejich genetických informací. Po prověření vzorků DNA u baboček bodlákových pocházejících ze Severní Ameriky, Evropy a Afriky vědci vyloučili, že by odchycení jedinci pocházeli ze Severní Ameriky – místa, které leží nejblíže místu odchycení v Jižní Americe.

Další zúžení vědci provedli tak, že analyzovali DNA z některých pylových zrn ulpělých na křídlech zkoumaných motýlů. Jejich cílem bylo zjistit, odkud pocházejí rostliny, s nimiž motýli přišli do styku před odchycením v Jižní Americe. Většina z tuctu identifikovaných rostlin měla však příliš široký areál rozšíření, abychom se dozvěděli přesné místo. Výjimkou však byly dva druhy rostlin – Guiera senegalensis a Ziziphus spina-christi. Tyto rostliny kvetou na konci období dešťů pouze v západní Africe. Jinými slovy, tím hledaným důkazem byl rostlinný pyl.  

Následně vědci provedli vyhodnocení izotopů – neboli různých „odrůd“ atomů vodíku a stroncia – přítomných na křídlech jihoamerických motýlů. Toto vyhodnocení potvrdilo, že všichni motýli se narodili zhruba na stejném místě.  

Na základě všech dostupných izotopových informací vědci posléze vytvořili modely ekosystémů, které by hmyzu poskytovaly vhodné prostředí. Výsledkem byla opět poměrně široká oblast, která však byla pro účely obrovské vzdálenosti přes Atlantik smysluplná. Tato oblast zahrnovala země jako Spojené království, Irsko, Francii, Portugalsko, Mali, Senegal a Guineu-Bissau. 

Po vyhodnocení informací vědci mohli s velkou mírou jistoty konstatovat, že se babočky vylíhly v západní Evropě a že poté odletěly do západní Afriky. Díky příznivém větru se jim následně podařilo odplachtit až na jihoamerické pobřeží. Tam je objevil Talavera. „Kombinace těchto výzkumných technik nám nesmírně pomáhá. Díky nim jsme schopni zjistit to, co nikdy předtím,“ uzavírá výzkumník. 

Důkazy migrace

„Myslím si, že tento článek je opravdu elegantní,“ podotýká Jessica Wareová, kurátorka newyorského muzea. Na uvedeném článku oceňuje zejména ucelenost výzkumných prací. Vědkyně se sama zabývá studiem vážky rodu Pantala flavescens, která pravidelně migruje mezi Indií a východní Afrikou, přičemž urazí téměř 6 000 kilometrů. Závěry podobných výzkumů jsou pro vědkyni tedy velmi podstatné.  

„Pro většinu hmyzu znamená slaná voda smrt,“ dodává Wareová. „Takže je vždycky zajímavé, když můžete nějakým způsobem prokázat, že skutečně migrují.“ 

Zdroje: