Orla bělohlavého poznáte nejen podle výrazně bílé hlavy. Má také nebezpečné drápy a skoro dvoumetrové rozpětí křídel. Pozorovatelé v oblastech, kde žije, se shodují, že si jej nespletete s jiným ptákem.
Ačkoliv se tento dravec, jehož latinský název je Haliaeetus leucocephalus, objevuje na Velké pečeti Spojených států už od roku 1782, žádný z amerických prezidentů ani kongresmanů ho nikdy oficiálně národním symbolem neprohlásil – na rozdíl třeba od bizona (v roce 2016) nebo dubu (v roce 2004). Většina Američanů jej však přesto za erbovní zvíře považuje. Jeho zobrazení totiž vidí nejen na svých bankovkách, vojenských insigniích, ale třeba i na nejrůznějším zboží, jehož cílem je udržovat vlastenecké povědomí.
Dobrou zprávou pro jeho milovníky je úsilí obou stran amerického politického spektra, které vede Národní středisko pro orli a podporuje také svaz indiánských kmenů. Jeho cílem je, aby se orel bělohlavý konečně stal národním symbolem oficiálně.
Křičící orli
Pokud jste orla bělohlavého někdy viděli ve filmu či reklamě, nejspíš jste zaslechli i jeho křik. Odborníci však protestují: „Jako diváci ho obvykle uvidíte v reklamě na limonádu nebo ve scénách z hor, kdy hrdina visí ze skály dolů, a vy zaslechnete něco, co by mělo znít jako hlas orla bělohlavého,“ říká Janet Ngová, bioložka z Kanadské služby pro volně žijící zvířata. „Jenže je to většinou hlas káně rudoocasé. Křik orla bělohlavého zní ve skutečnosti trochu jako chichot,“ poznamenává Ngová.
Navzdory tomu, že má orel bělohlavý pověst obávaného lovce, dává často přednost vyhledávání mršin. Někdy dokonce krade kořist jiným dravcům.
Bílý, nebo lysý?
Zajímavou otázkou je, zda je orel bělohlavý někdy lysý, jak naznačuje jeho název v angličtině: „bald eagle“. Ngová to však odmítá. „Orel má peří po celém těle, od zobáku až ke spárům,“ říká. „Jediná lysá místa jsou nejspíš jen zobák a prsty na nohou.“
Do své charakteristické podoby dorůstá až v dospělosti. Tehdy totiž ustupuje hnědé peří, které má na hlavě do té doby, a hlava mu obroste typickým sněhobílým porostem. To platí jak pro samce, tak pro samičky. Takže anglický název, zbývá dodat, vychází z archaického slova pro bílou barvu.
Lovci i „sběrači“
Orli bělohlaví, s délkou těla až jeden metr, mají spáry, kterými dokážou protrhnout kůži i rybí šupiny. Jsou tedy bezpochyby silnými dravci. „Uloví spoustu ryb,“ říká Ngová, „a rádi chytají také kachny.“
Lov živých zvířat je však často jenom záložní plán. „Jeho preferovaný způsob získávání potravy je hledání těl mrtvých zvířat,“ vysvětluje Ngová. Obvykle uhynulých ryb, které vyplavila voda na břeh, zbytků z hostin vlků, grizzlyů či vnitřností zvířat, které v lese zanechali lovci.
V případě nouze se orel bělohlavý uchyluje i k takzvanému kleptoparazitismu, což v jeho případě znamená kradení úlovků jiným dravcům. O svou kořist pak přicházejí například mořští ptáci rybáci, kteří jsou sami o sobě vynikajícími lovci, uzavírá Ngová.
