Ohořelé střechy, vraky aut a trosky domů už ze spáleniště v Lahaině na havajském ostrově Maui zmizely. V době výročí požáru s největším počtem obětí za posledních 100 let v USA se opět hovoří o příčinách katastrofy. Obyvatele znepokojuje zejména zastaralé elektrické vedení, přerostlý plevel a omezené únikové cesty představující mnohdy smrtelnou past. Zdejší požár v roce 2023 si vyžádal 103 obětí a zničil 3 000 staveb.
Páter Ai Hironaka, stálý duchovní misie „Lahaina Hongwanji“, se prochází po parkovišti při návštěvě chrámu zničeného požárem.
Kus práce už odvedly nejen úklidové čety, ale i soudy. Pozůstalí po obětech požáru na Maui se nedávno dohodli na vyrovnání ve výši 4 miliard amerických dolarů, jímž vyřešili více než 600 soudních sporů a pokryli část z odhadovaných škod ve výši 12 miliard. Pokud však spojíme přetrvávající zrádné podmínky s nadnormálním rizikem sucha v letošním létě, zůstávají hrozby lesních požárů na Havaji blízko těm nejvyšším v zemi.
Kamarádka jednoho z devíti členů rodiny Coloma-Villegas-Quijanových, kteří všichni zahynuli při požáru, vzpomíná u památníku události. Hlavní břemeno následků požárů nesou domorodí Havajci.
Místní aktivisté poukazují na to, že následky katastrofy nejvíce dopadly na domorodé Havajce. V rámci svých snah se zasazují o obnovu infrastruktury v bývalém hlavním městě Havajského království Lahaině. Chtějí, aby byla zajištěna vyšší odolnost města proti požárům a suchu a výsadba stromů a přírodní zdroje, zejména voda. Přejí si také nápravu škod způsobených vykořisťováním. To má kořeny už v dávných dobách. „Díváme se zpět,“ říká Keahi, aktivistka a zástupkyně původních obyvatel ostrova, „abychom mohli jít vpřed.“
Jak souvisí s nedávným požárem kolonizace
Místní půda však nebyla vždy náchylná k požárům. Domorodci kdysi Lahainu nazývali „domem stromů 'ulu“, bohatých chlebovníkových hájů, které kdysi dávno pokrývaly celou zemi.
_Nový američtí majitelé pozemků nechali v 19. století při zakládání plantáží s cukrovou třtinou vykácet stromy a přesměrovat vodní zdroje, čímž podle původních obyvatel připravili půdu pro požáry v krajině.
Cukrovou třtinu neboli neboli „kō“ přivezli do Maui na kánoích první polynéští přistěhovalci. Vysazovali ji na okrajích polí s taro, žvýkali její stonky a sladili si jídlo a léky její šťávou. Příchod cukrové třtiny měl však jeden háček: Na počátku 19. století začali misionáři a američtí podnikatelé investovat na Maui do budování prvních komerčních plantáží s touto rostlinou. Při tom nechali vytrhat chlebovníky, aby uvolnili místo, a vykopat obrovské zavlažovací příkopy, kterými odváděli vodu z hor a vlhkých oblastí k plodinám na plantáži.
Když se Havajci majitelům plantáží snažili v kácení zabránit, majitelé nechali vysypat bagasu – suché, rozdrcené zbytky stonků třtiny – okolo kořenů chlebovníků a tyto zbytky zapálit. Noa Lincoln ze zemědělského oddělení Havajské univerzity v Manoa poukazuje na jednu z reakcí uveřejněných v Honolulu Advertiser v roce 1887, která zněla: „Toto bezohledné vypalování našich domorodých a jiných stromů by mělo být okamžitě zastaveno.“
Žena nese svazek cukrové třtiny na plantáži u města Lahaina v roce 1932.
Evropští osadníci v 18. století si na ostrov přivezli dobytek a rostlinné krmivo, které v oblasti předtím nikdy nerostlo, například melinis drobnokvětou. Tento plevel s peříčkovitými růžovými špičkami a sirupovitou vůní je plný hořlavých olejů – a daří se mu na popelu po požárech lépe než ostatnímu porostu.
Úlevu krajině nepřinesl ani konec 20. století, kdy se na Lahaině začaly zavírat plantáže cukrové třtiny a většinu vody, kterou do té doby spotřebovávala políčka třtiny, začaly na západním Maui pohlcovat hotely, zahrady, bazény a golfová hřiště v souvislosti se vzkvétajícím cestovním ruchem. Oproti tomu místní obyvatelé mezitím dostali omezení na spotřeby vody a pokutu 500 dolarů za nadměrnou spotřebu. „Hektary bývalé zemědělské půdy navíc zůstaly ladem a časem zarostly nepůvodními plevely, upozorňuje Keahi.
Voda a bydlení musí mít nejvyšší prioritu
Děvětadvacetiletý Paele Kiakona, ekolog a předák místních obyvatel, zažil požár z bezprostřední blízkosti, když začátkem srpna 2023 přesvědčoval svoji babičku, aby opustila svůj hořící dům.
Od požárů se tedy snaží o to, aby vyjednal spravedlivé dlouhodobé bydlení pro ty, kdo na Maui přežili, včetně 8 000 lidí, kteří se ukrývali v hotelech. Jeho skupina „Lahaina Strong“ usiluje o přeměnu rekreační zástavby na západním Maui – které představuje 66 % prostor se statusem nebytových jednotek – na dlouhodobé bydlení pro přeživší a místní obyvatele vytlačené ze svého původního prostředí. Úsilí organizace „Lahaina Strong“ získalo podporu i v podobě nového návrhu zákona.
Místní organizace občanů sleduje kvalitu pobřežní vody na přítomnost znečišťujících látek. Na fotografii jsou členky místní organizace „Hui O Ka Wai Ola“ při odběru vzorků v únoru 2024 nedaleko pobřežní restaurace „Mala Tavern“ v Lahaině.
V souvislosti s problémem vodních zdrojů Keahi a další místní upozorňují, že „Dvě z pěti vodonosných vrstev v Lahaině jsou již vyčerpány.“ Navzdory obtížné situaci však přicházejí s informovaným návrhem geologického řešení problému podle modelu obnovy zdrojů v americkém San Diegu.
_Jordan Ruidasová, organizátorka skupiny „Lahaina Strong“, se v rámci iniciativ „Kaiaulu“ snaží o výsadbu nové zeleně nedaleko Lahainy.
První kroky přinášejí naději
Lidi, kteří přežili požár, jako je Kiakona, vzpomínají také na silný vítr, který rozfoukával plameny a který nikdo předtím nezažil. Jeho příčiny vidí v globálních změnách klimatu. „Začínáme pozorovat, že bouře, které se vyskytují jednou za sto let, se opakují každých pět až deset let,“ říká.
Kiakona věří, že jeho vlastní život byl ušetřen, aby mohl pokračovat v poslání, které čerpá z životních lekcí svých předků. „Největší strach mám z toho,“ říká, „že budeme obnovovat a budeme si myslet, že je všechno v pořádku. A pak nás za pět let zasáhne další vichřice a srovná naše město se zemí.“
Perleťovec mokřadní přistává na větvičce u hřebenové turistické stezky „Waihee“ na ostrově Maui.
