Člověk člověku vlkem. Vlk v rouše beránčím. Hladový jako vlk. Různá rčení z různých jazyků, v nichž figuruje vlk a která odrážejí různé pohledy na vlčí povahu či chování. Příběhy o vlcích oživují lidová vyprávění i myslivecké historky už tisíce let. Vědci dnes vlky prosazují, farmáři spíše naopak. Muž z Wyomingu si při nedávném setkání se zvířetem počínal tak hrubě, že i představitelé „lesního“ státu, kde vlk nepatří mezi miláčky obyvatel, vyjádřili znepokojení.

Místní obyvatel jménem Cody Roberts v únoru nejspíše omylem přejel na sněžném skútru mladého vlčího samce. Zraněnému zvířeti poté zajistil tlamu lepicí páskou, a než vlka sám zastřelil, předváděl jej jako trofej v místním baru. Incident vyvolal pobouření. Tamní státní myslivecká komunita se vůči mužovu chování ostře vymezila a fotografie z incidentu, které se v dubnu dostaly na internet, vyvolaly pohoršení i v zahraničí.

„To, co udělal, považuje téměř každý za nehoráznost,“ říká Brian Nesvik, ředitel resortu divoké zvěře a rybolovu státu Wyoming. „Ozvaly se mi stovky lidí, ale zatím nikdo, kdo by takový čin považoval za přijatelný.“
V souvislosti s případem požádal National Geographic Nesvika a další znalce vlků, aby čtenářům oživili alespoň základní prvky debaty o složitém vztahu člověka a vlka.

Nezabíjí pro zábavu

Podle odborníků existuje jen málo případů, kdy vlci zabili větší počet zvířat, než dokázali sami sežrat. Ken Mills, zoolog z oddělení divoké zvěře a rybolovu státu Wyoming, za třiadvacet let své kariéry vyšetřoval ve státech jako Wyoming, Michigan, Ontario i Nové Mexiko takových případů jen hrstku, včetně nechvalně známého útoku, při kterém vlčí smečka ve Wyomingu zabila devatenáct losů.

Vlci podle něj žijí na hranici výživového nedostatku, tedy nehladoví, ale ani nenabírají tuk. „Jsou to štíhlí „maratonci“. Při hledání zranitelné kořisti musejí překonat obrovská území. Pak kořist musejí chytit do zubů, stáhnout ji k zemi a zabít. To není snadné,“ říká Mills.

Lov velké kořisti, jako jsou losi, je pro vlky navíc poměrně nebezpečný. V Yellowstonském parku, kde lidé nesmějí vlky lovit, patří zranění při lovu velké zvěře ke druhé nejčastější příčině úmrtí vlků, říká Kira Cassidyová, výzkumná pracovnice v Yellowstone Wolf Project, jednoho z nejdelších a nejpodrobnějších výzkumů vlků na světě.

„Vlčí smečky jsou úspěšné jen v malém procentu, obvykle jen v deseti až dvaceti procentech pokusů,“ říká Cassidyová. Většinou nemají moc na výběr, a proto je-li poblíž dosažitelná kořist, dají přednost jí, říká vědkyně. K mršině se pak vracejí tak dlouho, dokud ji nesežerou.

Rozpačitý návrat

Koncept trofické kaskády přetrvává od doby, kdy vědci v devadesátých letech 20. století navraceli vlky do Yellowstonského národního parku. Základní myšlenka spočívá v tom, že když v krajině přestanou žít vlci, přemnoží se kopytníci, jako jsou jeleni a losi, kteří poškozují louky, horské svahy a mokřady.

Podle výzkumu publikovaného letos v časopise Ecological Monographs se ekosystémy, jako je Yellowstone, po odlovení vlků (a medvědů grizzly) změnily tak zásadně, že – alespoň na některých místech – návrat predátorů nestačil k dosažení původního stavu. Tamní krajina je nyní v „alternativně stabilním stavu“ a výchozí stav se podle vědců neobnovil ani po dvaceti letech pozorování.

„Vlci jsou důležitou součástí zdravého ekosystému,“ vysvětluje Cassidyová, „ale jejich přítomnost není jediným rozhodujícím faktorem zdraví, stability, nebo odolnosti dané oblasti.“

Počasí zabíjí víc

Vlci útočí na člověka jen vzácně – podle stránek International Wolf Centre zemřelo po útoku vlka za posledních zhruba dvacet let 26 lidí, přičemž ve čtrnácti případech byla u zvířete prokázána vzteklina.

Nejvíce útoků zaznamenalo Turecko (12), šest Írán, čtyři Indie a po jednom případu evidují Kanada, Spojené státy, Tádžikistán a Kazachstán. Sledovaným obdobím byly roky 2002–2020. Oproti tomu například zásahem blesku zemře každoročně jenom v Americe 28 lidí. Statistika vlčích útoků za stejné období je však trochu vyšší u útoků na člověka, které smrtí neskončily. Bylo jich celkem 58, nejvíce v Íránu (36) a Izraeli (10).

Podle Cassidiové však není čeho se obávat: „Podle mých zkušeností se vlci lidí dost bojí nebo jsou velmi ostražití do té míry, že většina lidí se s žádným ani nepotká.“

Kořist je také soupeř

Vlci obecní v Severní Americe a jejich kořist, převážně velcí kopytníci jako jeleni, losi a bizoni se vyvíjejí společně po desítky tisíc let. Spolu s tím, jak se vlci zdokonalují v lovu, se v obraně a úniku zlepšuje i jejich kořist.
„Tato fascinující propojenost evoluce je důvodem, proč jsou kořistní druhy, jako jsou losi, velké, rychlé a inteligentní,“ říká Cassidyová. „Každý los, který takový nebyl, byl s větší pravděpodobností zabit, a proto měl menší šanci předávat své geny dál.“

Totéž platí i pro vlky. Oba druhy spolu soupeří v evolučním závodě „ve zbrojení“, který jednomu z nich poskytuje na chvíli mírný náskok, než ho ten druhý zase dožene.

V oblastech, v nichž ubývá druhů kořisti – často kvůli chorobám a rozvoji civilizace – vlci buď odchovají méně mláďat, nebo o ně přijdou, nebo se rozptýlí po teritoriu a hledají nové zdroje potravy. Bez ohledu na to, co si lidé o vlcích myslí, jsou tito predátoři jen dalším druhem v krajině, uvádí Nesvik. „Jsou to tvorové, kteří se jen snaží naplnit své břicho stejně jako všichni ostatní.“