Nově objevená žabí fosilie představuje nejstaršího pulce, který byl kdy nalezen, a vypadá pozoruhodně podobně jako pulci, které pravděpodobně znáte, až na jednu věc – byl to obr – tedy na pulce.

Paleontolog Federico Agnolín a jeho kolegové objevili fosilii náhodou. Tým prohledával stejný lom v Estancia La Matilde v argentinské provincii Santa Cruz, kde hledal dinosaury. Doufali, že jemné sedimenty a sopečný popel, které tvořily horninu v lomu z období jury, mohly uchovat otisk dosud neobjevených měkkých tkání. Místo dinosaurů však stále nacházeli žáby.

Všechny žáby byly dospělci stejného vyhynulého druhu, Notobatrachus degiustoi. To vedlo některé badatele k domněnce, že v té době možná žáby ještě neměly stadium pulce. Přesto v lednu 2020 jeden z členů týmu o přestávce zvedl kámen a našel více než 15 centimetrů dlouhý otisk pulce, který odhaloval nádherné detaily jeho žaber, očí, a dokonce i některých nervů.

Vědci, kteří dnes fosilii popsali v časopise Nature , odhadují její stáří na 161 až 168 milionů let, čímž překonali dosavadního držitele rekordu asi o 30 milionů let. Tento nález poskytuje pádný důkaz, že minimálně tak dlouhou dobu žijí ryby ve stádiu pulce. „Báječně to potvrzuje, co mnozí odborníci tušili,“ říká herpetolog Alexander Haas z Leibnizova institutu v německém Bonnu. Při rekonstrukci vývoje pulců na základě jejich dnešní rozmanitosti Haas a další již dříve předpokládali, že pulci existovali již takto brzy.

Protože Agnolín sám nebyl odborníkem na žáby, požádal o pomoc bioložku Marianu Chuliverovou, která stejně jako on působí na Fundación Félix de Azara v argentinském Buenos Aires a která se vývojem pulců u žab zabývala již dříve. Když si fosilii prohlížela pod mikroskopem, zjistila, že chrupavka podpírající její žábry je překvapivě podobná chrupavce dnešních pulců.

Stejně jako jejich dnešní příbuzní pulci tohoto vyhynulého druhu nasávali vodu a pak ji vytlačovali žábrami ven, čímž filtrovali potravu a přijímali kyslík najednou. To naznačuje, že se pravděpodobně neživil drobnými měkkýši, hmyzem a korýši, kteří se v těchto geologických vrstvách také nacházejí jako zkameněliny, ale spíše mikroorganismy a organickými zbytky plovoucími ve vodě, říká Chuliverová.

Žabí paradox

Dávní pulci se velikostí a strategií krmení pravděpodobně podobali některým moderním druhům. Pulci býložravých žab seškrabují řasy z kamenů a pak je nasávají s vodou, a také občas dorůstají velkých rozměrů. Například pulci rosniček podivných (Pseudis paradoxa), zajímavého druhu pocházejícího rovněž z Argentiny, dorůstají délky téměř 20 centimetrů, zatímco dospělci sotva přesahují pět centimetrů.

Většina ostatních žab bývá největší až v dospělé fázi svého života. Proč přesně pulci N. degiustoi vyrostli a zůstali tak velcí, není jasné. „Jsem překvapena výjimečným zachováním tohoto pulce,“ říká zooložka Marissa Fabreziová z Universidad Nacional de Salta v Argentině, která studovala rosničky podivné. „Je těžké vysvětlit velikost obřích pulců. To je důležité pro pochopení jejich evoluce.“

Vzhledem k dobře vyvinutým chrupavkám, a dokonce i některým kostním strukturám, které se otiskly do horniny, byl zkamenělý pulec blízko metamorfózy, říká Chuliverová. Pravděpodobně by tedy nevyrostl větší než dospělci, kteří bývají zhruba stejně dlouzí jako pulci ve zkamenělinách z lomu. Moderní paradoxní žáby však přesto mohou poskytnout vodítko k tomu, proč pulci N. degiustoi tak vyrostli.

Stejně jako zkamenělé žáby žijí rosničky podivné v dočasných tůních, které vysychají, když není dostatek deště, což znamená, že nečelí velké konkurenci ani predátorům z řad ryb. Díky tomu mohou pulci zůstat déle ve stadiu pulců a zvětšovat se, než se promění v dospělce, a maximálně tak využívat potravu dostupnou v tůních, než se přesunou k suchozemským pochoutkám.

Objev tohoto více než 160 milionů let starého pulce je důkazem úspěšnosti žabího způsobu života, říká Agnolín. Dnes se však mnoho žab potýká s problémy, protože jejich závislost na suchozemských i vodních biotopech je činí dvakrát zranitelnějšími vůči rušivým vlivům člověka. „Stejná metamorfóza, díky které byly úspěšné, je nyní činí náchylnějšími k vyhynutí,“ říká Agnolín.