Na první pohled se může zdát, že odumřelý strom není ničím jiným než tupým, rozpadajícím se kusem dřeva. Při pohledu zblízka však pod oprýskanou kůrou spatříte hmotu kypící životem. Od brouků přes dřevokazné houby až po hnízdící netopýry – na odumřelém kmeni se usídlí celé společenství živočichů, jejichž přežití často závisí na tom, zda padlý kmen zůstane na svém místě.

V posledních desetiletích jsme lépe pochopili zásadní úlohu, kterou hrají odumřelé stromy při rozvoji biologické rozmanitosti a obnovy lesa, a více podporujeme i hnutí na ochranu takzvaného mrtvého dřeva. „Ponechte ho tam, kde je,“ říká David Lindenmayer, lesní ekolog a profesor na Australské národní univerzitě. „Velké odumřelé stromy mají velmi důležitou roli při ukládání uhlíku, vytváření stanovišť a recyklaci živin.“

Nicméně navzdory mnoha výhodám mohou odumřelé stromy za určitých okolností představovat i bezpečnostní riziko. Odborníci vysvětlují jejich ekologickou funkci a podle čeho se rozhodnout, zda je ponechat přirozenému rozkladu.

Posmrtný život

Když strom odumře, začíná jeho rychlá proměna. Podle Mattea Garbelotta, profesora lesnické patologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, se po odumření stromu vyprázdní a zprůchodní těsně uzavřené „potrubí“, jímž dříve proudily živiny a voda.

Tyto stojící „duté kostry“ neboli souše mohou představovat cenné biotopy různící se podle toho, v jaké výšce stromu jsou. Cennými biotopy jsou také padlé stromy, i když skupina kolonizátorů, která je osidluje, je jiná, uvádí Garbelotto.

Spousta nájemníků

„Dřevokazné stopkovýtrusné houby jsou neobvyklé tím, že dokážou rozkládat hlavní sloučeninu dřeva zvanou lignin,“ vysvětluje Gregory Gilbert, profesor na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. „Rozkladem ligninu vzniká pro ostatní houby, hmyz a bakterie snáze stravitelná celulóza.“

Houby výrazně urychlují rozklad stromu, protože změkčují jeho tvrdý kmen v pórovitější a prostupnější hmotu, již následně osídlí celá řada kolonizátorů hledajících bezpečné útočiště a obživu. Brouci se do hmoty zavrtávají, aby nakladli vajíčka, obojživelníci a hlodavci hnízdí pod odloučenou kůrou a hmyzožraví ptáci si v kmeni stavějí hnízda. Skladba druhů živočichů je v každé fázi rozkladu jiná a každý nový druh přispívá k procesu jiným způsobem a jinak z něj těží. Padlé kmeny obecně zvyšují příležitosti pro hmyz, obojživelníky i plazy a doplňují stojící souše coby biotopy, uvádí Gilbert.

Zatímco někteří tvorové, jako jsou kůrovci a datlové, dávají přednost tlejícímu dřevu, jiné organismy, například dřevokazné houby, mohou přežívat pouze v odumřelém dřevě.Ve Spojených státech žije více než 1 200 druhů živočichů závislých na suchých či odumírajících stromech, které jim poskytují úkryt a potravu. Přežití těchto takzvaných saproxylických organismů ohrožuje nadměrné kácení uschlých stromů a polomů, uvádí Lindenmayer.

„Na severní polokouli, v zemích, jako jsou Švédsko, Norsko a Finsko, žije v odumřelém dřevě mnoho druhů z červeného seznamu ohrožených druhů,“ dodává. Za ohrožené druhy Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje například kovaříka fialového a pařezníčka celokrajného.

Na tlejících stromech jsou závislí nejen živočichové. Podle Lindenmayera takové stromy poskytují přirozenou ochranu a živiny také mladým semenáčkům, jimž umožňují bezpečně vyklíčit. Rozkladem tlejících stromů se do půdy vracejí zásoby uhlíku a dusíku, což je důležitá fáze recyklace živin jak pro sazenice, tak pro celý ekosystém.

Z hlediska klimatu je podle Lindenmayera důležité nechávat stromy zetlít a neodklízet je. Zejména velké stromy fungují jako významná úložiště uhlíku a jejich přirozený rozklad prodlužuje proces pohlcování uhlíku, čímž se snižuje množství oxidu uhličitého – a tím i tepla – v atmosféře.

Co dělat s odumřelými stromy

Pokud to okolnosti dovolují, ponechávají lesníci odumřelé stromy bez zásahu. „V zalesněných oblastech bychom obvykle doporučovali ponechávat stojící stromy tak, jak jsou,“ říká Kevin Rohling, odborník na lesní hospodářství a ekologii z Illinoiské univerzity.

Toto doporučení představuje změnu přístupu oproti předchozím generacím, kdy bylo neregulované kácení a mýcení lesů běžnou praxí. Dnes se ve veřejných agenturách i u soukromých poradců „klade důraz na ponechávání odumřelého dřeva a souší v lesních porostech,“ říká odborník.

„Vzhledem k tomu, že se v Kalifornii snížilo množství soukromých lesů, které se využívají k těžbě dřeva, a vzhledem k tomu, že lesní správa zavedla politiku ponechávání souší, myslím si, že se situace rozhodně zlepšuje,“ vysvětluje Garbelotto.

„Všude tam, kde hrozí, že uschlý strom na někoho spadne nebo zničí majetek, doporučujeme strom odstranit,“ říká Rohling. Toto hrozí zejména v oblastech s větším pohybem lidí, jako jsou dětská hřiště, rekreační kempy a silnice. V případě pochybností doporučuje poradit se s kvalifikovaným arboristou či s jiným odborníkem.

„Složitější je to u soukromých pozemků,“ říká Garbelotto. Stromy napadené chorobami vypadat zdravě, přestože uvnitř postupně usychají a jejich struktura slábne. Velké nebezpečí hrozí zejména majitelům pozemků náchylných ke vzniku požárů, například na okrajích měst, a také pokud jejich pozemek není dostatečně rozlehlý, aby nikoho zvenčí neohrozil případný pád stromu.

Předmětem mnoha diskuzí je také otázka, zda kácení mrtvých stromů snižuje, nebo naopak zvyšuje náchylnost ke vzniku požárů. Podle Lindenmayera tomu tak není, protože k tomu, aby se odumřelé stromy vznítily, musí být splněno několik podmínek: například v blízkosti padlého dřeva je jiné palivo, plamen požáru má dostatečnou teplotu, je sucho a fouká vítr – na rozdíl od požáru menších zbytků, jako je jehličí a větvičky, u kterých je vznícení velice rychlé. Obecně však platí, že odumřelé dřevo se v případě požáru obtížněji hasí.