V listopadu minulého roku se jednomu turistovi při výšlapu pobřežním terénem v národním parku Point Reyes naskytl neobvyklý pohled: Na stezce před ním se batolil jezevec.

Fotografie bledě zbarvené šelmy se dostaly na stránky místních novin v oblasti Sanfranciského zálivu, přičemž většina zpráv naznačovala, že jezevec severoamerický pravděpodobně trpí leucismem, anomálii vyznačující se částečnou ztrátou pigmentace.

Jednoho z místních fotografů jezevcovo zbarvení zaujalo natolik, že si předsevzal pořídit další snímky tohoto zvířete. Z nedávno získaných fotografií vyplývá, že by pro jedinečnou srst jezevce mohlo existovat jiné vysvětlení.

„Řekl jsem rodičům a kamarádům, že toho jezevce najdu,“ řekl Vishal Subramanyan, student Kalifornské univerzity v Berkeley, v rozhovoru pro National Geographic. Vzhled zvířete „byl určitě abnormální, ale nepřišlo mi to jako leucismus“.

Po několika dnech číhání v trávě na Point Reyes Subramanyan konečně získal jasné snímky jezevce. Na nich bylo patrné, že srst zvířete má načervenalý odstín, který nebyl na předchozích fotografiích tak zřejmý.

Podle Teda Stankowiche, profesora evoluční ekologie na Kalifornské státní univerzitě v Long Beach, tento vzor na srsti naznačuje, že zvíře, jehož pohlaví není známo, je pravděpodobně erytristické, což je stav, který způsobuje, že srst získává rezavé odstíny.

„Je to velmi vzácná mutace,“ říká Stankowich, který studoval lasicovité, do jejichž skupiny patří jezevci, norci a lasičky. „Ještě nikdy jsem neviděl podobně vypadajícího jezevce.“

Odborníci zatím u severoamerických jezevců – norovitých šelem, které žijí na pastvinách v západní a střední části USA, v Kanadě a severním Mexiku – zaznamenali pouze dva další případy erytrismu. Jinak tento projev pozorovali u desítek živočišných druhů, včetně manty, levharta a tchoře tmavého.

Co je erytrismus?

Erytrismus je pravděpodobně způsoben recesivní genetickou mutací, která vyvolává zvýšenou tvorbu červeného pigmentu v oblastech srsti nebo kůže, které jsou obvykle černé, jako třeba obličejové pruhy jezevce. Existují také důkazy o tom, že u některých druhů zvířat, jako je trupiál baltimorský (Icterus galbula), je tento stav vyvolán specifickou potravou.

Typický severoamerický jezevec je celkově tmavší, s černými a bílými pruhy, které se táhnou od špičky nosu dolů po hřbetě.

„Obličejové znaky často evokují divokost nebo se vyskytují u zvířat, která se zahrabávají do nor a první, co vystrkují z nory, bývá jejich hlava,“ říká. Protože nedávno objevený jezevec tyto černobílé obličejové znaky postrádá, mohl by být vystaven zvýšenému riziku predace, říká Stankowich.

Přesto jsou tyto druhy agresivní, syčí a vrčí, když jsou zahnány do kouta. Pokud se predátorům, jako je například výr virginský, podaří jezevce chytit, je těžké ho díky jeho husté a volné srsti dlouho udržet.

Jezevci mají také ostré zuby a silné čelisti, kterými chytají kořist, jako jsou psouni a myši. Byla dokonce zdokumentována situace, kdy jezevec lovil po boku kojotů, což při chytání kořisti přináší výhody oběma druhům.

Záhadné páření

I když červenavý vzhled tohoto erytristického jezevce nemusí mít velký vliv na jeho schopnost odradit predátora, mohl by ovlivnit jeho šance na nalezení partnera, říká Stankowich.

V období páření v létě a na začátku podzimu vyhledávají jezevčí samci v rámci svého teritoria více partnerek.

Samci „nejsou nutně teritoriální, i když se jejich teritoria často překrývají, zatímco u samic tomu tak není. Páření, pokud vím, probíhá na povrchu země“ říká Jessie Quinnová, která se studiem jezevců zabývala a nyní pracuje pro poradenskou firmu Ascent Environmental.

Vědci si však zatím nejsou jisti, nakolik při námluvách hraje roli vzhled. „Museli bychom se dostat do hlavy jezevce, abychom pochopili, co se podílí na výběru partnera,“ říká Stankowich. Bohužel se možná nedozvíme, jaký je osud tohoto zvířete, říká Subramanyan. „Strávil jsem venku víc hodin, než dokážu říct,“ uzavírá vědec, „a už jsem [jezevce] nikdy neviděl.“