Rybí farma, kam jsem se vydala, se nachází jen necelý kilometr od pobřeží ostrova Havaj, ale voda je tu hluboká až 70 metrů a silně proudí. Modrý horizont nad hladinou narušují dvě 30metrové pyramidy z rybářských sítí, které tu vztyčila společnost „Blue Ocean Mariculture“. Dalších patnáct metrů sítí je pod hladinou.
Uvnitř těchto ohrad se nachází asi 100 000 kranasů oceánských. Každý jedinec váží přes dva kilogramy. Čekají na výlov a prodej. Pozoruji, jak se jejich stříbrné boky blyští v paprscích slunce dopadajícího těsně pod vodní hladinu. Tato ryba, podobná makrele, je mezi americkými kuchaři stále oblíbenější. Má chutné, pevné maso, které je vhodné především na dušení a vaření.
Spojené státy dovážejí až 90 procent mořských plodů, a i když podle některých zdrojů je to jenom okolo šedesáti procent, je to pořád hodně. Dovážené produkty sahají od krevet přes lososa až po kraby. Více než padesát procent zkonzumovaných mořských plodů na světě pochází z chovů.
Podél pobřeží ve vodách jednotlivých států USA najdete farmy na chov měkkýšů od Virginie po Maine, pstruhové líhně ve státě Washington a recirkulační systémy akvakulturních chovů lososů na Floridě. Země má však pouze jedinou mořskou farmu, a to právě tuto, u pobřeží Havaje.
Vzhledem k vyčerpání zdrojů půdy pro zemědělské využití – k zemědělské produkci se ve Spojených státech využije přibližně 52 procent půdy –, a k nadměrnému rybolovu, který postupně likviduje různé populace volně žijících ryb, představuje mořská akvakultura příležitost, jak získat více bílkovin ekologicky udržitelným způsobem.
„Zdá se, že akvakultura představuje nejen největší, ale možná i jediný potenciál, pokud se bavíme o produkci dalších [bílkovin] potřebných k nasycení světa,“ uvádí Daniel Benetti, ředitel oddělení akvakultury na univerzitě v Miami na Floridě.
Aktivisté bojující proti rozvoji akvakultury tvrdí, že hlavní hrozbu pro okolní ekosystémy představují úniky ryb a choroby. Zčásti je to pravda, aspoň při pohledu do minulosti. Díky technologickému pokroku a vývoji krmiv pro ryby však nejnovější studie ukazují, že farmy na moři, pokud jsou správně umístěny, nepředstavují pro životní prostředí téměř žádnou hrozbu.
Je tedy zarážející, že je společnost Blue Ocean Mariculture jedinou akvakulturní farmou na moři ve Spojených státech. Otázka je, proč tomu tak je?
Experimentální provoz na moři
Koncept chovu ryb není Havajanům cizí. Jejich stát má bohatou historii akvakultury. Jeho obyvatelé již po tisíce let pěstují ryby pomocí starobylých metod, třeba u nás dobře známých chovných rybníků.
Jenomže v jiných státech USA je problémem sehnat povolení. Získání souhlasu se zřízením mořské farmy v jakémkoli jiném státě je dnes časově náročný, nákladný a roztříštěný proces; do vydávání povolení a přezkoumávání podnikatelských plánů mají co mluvit Agentura pro ochranu životního prostředí, Pobřežní stráž USA, Národní úřad pro oceán a atmosféru, Armádní inženýrský sbor a stát. Ke schvalovacímu procesu se může také průběžně vyjadřovat veřejnost a běžnou součástí procesu jsou žaloby. Například skupina pro ochranu práv zvířat zažalovala Agenturu pro ochranu životního prostředí za to, že souhlasila s vydáním povolení ke zkušební těžbě na moři u pobřeží Sarasoty na Floridě.
Příběh společnosti „Blue Ocean Mariculture“ začal v roce 2001. Tehdy ještě nešlo o společnost, ale pouze o projekt, který měl ukázat, jak by farma na moři v oceánu na Havaji přežila a jaký by měla vliv na mořské prostředí. S jednou síťovou ohradou ve vodě firma pečlivě sledovala kvalitu vody, zdraví ryb a dopady na životní prostředí. Pokus byl úspěšný a během osmi let se z havajské společnosti stala první a jediná komerčně provozovaná pobřežní farma na chov ryb ve Spojených státech.
Jednoho slunečného červnového dne jsem si nasadila masku a šnorchl a skočila do moře. Voda byla tmavě modrá, téměř černá, když jsem plavala okolo ohrady, spatřila jsem na ocelových částech ohrady růst korály – jedny z nejkřehčích a nejcitlivějších organismů světa. Okolo klece plavalo také spoustu mořských živočichů, jako jsou útesníci, kranasové obrovští a tuleni havajští, a pozorovali mě. Bylo mi řečeno, ať si dám pozor na žraloky, že jsou tam také, ale v hlubších vodách pod nimi.
Neil Sims, zakladatel společnosti „Blue Ocean Mariculture“ a nyní generální ředitel výzkumné a vývojové společnosti „Ocean Era“, se zatím nesnaží budovat mořské farmy v dalších státech. Pravidelně létá na Floridu, kde pokračuje jeho další ukázkový projekt pokusné síťové ohrady v Mexickém zálivu.
V Mexickém zálivu je již šestým rokem a kvůli překážkám při vydávání povolení tam dosud žádná komerční síťová ohrada v provozu není. Tvrdí, že se nehodlá vzdát. „Musíme být trochu odvážnější,“ uvádí.
Budoucí oceánské farmy
Největší překážkou pro rozšiřování pobřežních farem je povolovací proces, říká také Dick Jones, generální ředitel společnosti „Blue Ocean Mariculture“.
Kongres se však touto problematikou zabývá. Sněmovna reprezentantů i Senát znovu předložily dvoustranný návrh zákona, který by měl vytvořit národní normy pro akvakulturu na moři a vyjasnit regulační systém pro chov ryb v amerických vodách. Pracuje se i na dalším zákonu, který by povolil provádění studií a pilotních programů rozvoje mořské akvakultury.
A snaží se i Bílý dům, který přišel s akčním plánem pro klima v oceánech, jehož součástí je „snížit náklady a zkrátit časové rámce pro umístění a povolování stávajících komerčních akvakulturních činností“.
Je zřejmé, že vláda získává o této problematice přehled, ale harmonogram, kdy budou rozhodnutí uvedena v platnost, zůstává nejasný.
„Pokud se obě strany dohodnou na oblastech možných odchylek a podaří se nám schválit legislativu, odvětví akvakultury v USA půjde nahoru,“ uvádí Jones.
Když jsem se vznášela ve vodách v Tichém oceánu, zírala jsem na kranase v kleci a fascinovaně sledovala, jak se pohybují v dokonalé shodě a plynou s proudem. Jsou to zvědavé ryby, kam jsem vydala, tam mě sledovalo 200 000 očí.
Když jsem odjížděla na člunu, pozorovala jsem klece, dokud se z pyramid a z posádek nestaly jenom flíčky na obzoru, ztracené ve velikém moři.