Při hledání potravy ve tmě se hlubinně potápějící velryby spoléhají na svůj vestavěný sonar, který odráží zvukové vlny od potenciální kořisti a odhaluje její polohu. Pro tyto velryby však může plastové smetí plovoucí v oceánu „znít“ stejně jako chutná oliheň.

Nová studie naznačuje, že plastové odpadky, jako jsou nákupní tašky, mají pozoruhodně podobnou „ozvěnu“ jako olihně – pravděpodobně díky kombinaci jejich tvaru, velikosti, stupně zvětrání a chemického složení, píší autoři.

Odhady se různí, ale je pravděpodobné, že do světových oceánů se každoročně dostanou miliony tun plastů, což dohromady představuje desítky bilionů plastových úlomků.

Jak plast proniká do mořského prostředí, objevuje se také ve střevech mořských savců ve stovkách hlášených případů, poškozuje jejich žaludeční tkáně a způsobuje infekce, dušení a podvýživu až hladovění. Vyplavené velryby po celém světě mají v žaludku desítky kilogramů plastového odpadu, což svědčí o tomto všudypřítomném problému.

„Zdá se, že někteří živočichové téměř nedokážou nežrat plast v oceánu,“ říká Matthew Savoca, badatel National Geographic a mořský biolog ze Stanfordovy univerzity, který se na studii nepodílel.

„Není to proto, že by byli hloupí,“ říká. „Je to proto, že plast musí být velmi matoucí pro spoustu různých smyslových kanálů.“

Některé studie naznačují, že pro živočichy, jako jsou mořské želvy, mohou plastové sáčky a fólie vznášející se ve vodě jednoduše vypadat podobně jako potraviny, jako jsou medúzy a olihně. Jiný výzkum naznačuje, že žraloci a ryby mohou také zaměňovat plast za kořist díky vizuálním signálům.

Tato teorie se však hroutí v případě vorvaňovců zobatých, vorvaňů – které Mezinárodní unie pro ochranu přírody zařadila na seznam zranitelných druhů – a dalších druhů, které loví pomocí echolokace tisíce metrů pod hladinou, kde není vidět vůbec nic.

Vědci se proto rozhodli zjistit, proč i ony přijímají tolik plastů.

Plast zaměnitelný za kořist

Hluboko potápějící se velryby ozubené neboli odontoceti vytvářejí zvuk vibracemi akustických rtů pod foukacími otvory a poté jej vysílají přes tukový orgán na čele zvaný meloun. Zvuk se ve tmě odráží od předmětů a tuky v dolních čelistech velryb ho směrují do vnitřních uší, což jim umožňuje přesně určit kořist vzdálenou několik set metrů.

„Začíná to jako kliknutí,“ říká vedoucí studie Greg Merrill, doktorand oboru mořská mammalogie na Dukeově univerzitě. Ale jakmile se velryba zaměří na nulu, cvakání „zrychluje, až se prolíná a připomíná spíše bzučení“.

Merrill a jeho kolegové shromáždili pro účely studie, publikované v říjnu v časopise Marine Pollution Bulletin, devět plastových předmětů: sáčky, balónky a další běžný odpad nalezený ve velrybích vnitřnostech na plážích Severní Karolíny.

VIDEO Plasty 101: Kdysi zcela přírodní produkt, dnes je většina plastů syntetická a do značné míry závislá na fosilních palivech. Dozvíte se, jak plast vzniká a co můžeme udělat pro to, abychom zpomalili trvalé následky, které tento materiál bude mít na naši planetu i naše životy – od polymerů až po ošetřovací láhve.

Zdroj: Youtube

Tým v květnu namontoval pod výzkumnou loď echolokační zařízení a na palsty zacílil zvukové vlny o frekvencích, které zubaté velryby používají k lovu. Tento proces zopakovali na pěti mrtvých tělech olihní, která poskytla Univerzita Severní Karolíny v Chapel Hill, a také na pěti zobácích olihní vytažených z žaludku uvízlého vorvaně.

Všechny testované plastové předměty vydávaly stejně silnou nebo silnější ozvěnu než olihně. Toto zjištění doplňuje výsledky podobné předběžné studie, která byla v červnu prezentována na Mezinárodní konferenci o podmořské akustice, avšak dosud nebyla publikována v odborném časopise, a která byla provedena v nádrži s mořskou vodou, nikoli na otevřeném oceánu.

Červnová studie pak potvrdila, že plasty, jejichž ozvěny se nejvíce překrývaly s ozvěnami chobotnic, byly ty, které se často objevují v žaludcích velryb, jako jsou sáčky a fólie.

Sací krmítka

Není známo, zda velryby zubaté potápějící se do hlubin používají k rozlišení potravy od nepotravy jiné prostředky než sílu ozvěny – odborníci o tom však pochybují. Hmat v ústech rozhodně nehraje roli.

„Ve skutečnosti nežvýkají a nechutnají jako my... je to spíše sání,“ říká Laura Redaelliová, doktorandka mořské biologie v Marine and Environmental Sciences Centre na Madeiře v Portugalsku a hlavní autorka červnové studie.

Jakmile se jim do úst dostanou nejedlé předměty, říká, „je už trochu pozdě na to, aby si to uvědomily“.

A proč by to dělaly? Redaelliová a její kolegové poznamenávají, že než se objevily plasty, všechno, na co velryba v hlubinách oceánu narazila a co se ozývalo dostatečně silnou ozvěnou, bylo pravděpodobně biologické – a pravděpodobně jedlé.

„Neočekávají, že ve vodě uvidí něco jiného než potravu,“ říká Merrill, “takže pokud narazí na něco se signálem, půjdou po tom.“

Nejhorší druh utrpení

Savoca, který se zabývá studiem spotřeby plastů mořskými živočichy, měl již dlouho podezření, že chuť ozubených velryb na plasty souvisí s jejich sonarem. Ale i přesto říká: „To, jak silně plast napodobuje jejich kořist – mě trochu překvapilo.“

Upozorňuje, že vzhledem k tomu, že velryby nemůžeme pozorovat v hlubinách oceánu, nemusí studie dokonale zobrazovat, jak vnímají plasty ve skutečnosti. Podle něj však výzkumníci odvedli obdivuhodnou práci, když se dostupnými prostředky přiblížili reálným podmínkám.

A vzhledem k rostoucímu množství odpadků v oceánu a důsledkům pro živočichy, kteří je konzumují, jde o důležitý výzkum.

„Je to ten nejhorší druh utrpení,“ říká Savoca. „Mají bolesti, hladoví, ale myslí si, že jedí, takže nechápou, co se děje.“

Výrobci plastů by se mohli pokusit zkonstruovat plasty tak, aby se akusticky méně podobaly kořisti, říká Redaelliová – ale zároveň uznává, že by to mohlo velrybám jen usnadnit zamotávání do předmětů, jako jsou plastové sítě. Dalším řešením by mohla být výměna stávajících plastů za biologicky rozložitelné materiály, které se rychle rozkládají v oceánu nebo v žaludku velryb.

Všichni tři odborníci se shodují na tom, že je třeba především omezit produkci plastů. Ideální přístup, jak tvrdí Savoca a Merrill, zahrnuje změny v politice a odklonění toků odpadu z oceánu, zejména se zaměřením na nepotřebné předměty na jedno použití.

„Možná můžeme doufat, že v určitém okamžiku se velryby naučí rozlišovat“ mezi plastem a kořistí, říká Redaelliová. Ale do té doby „čím více plastů budeme do vody dávat, tím více zvířat bude umírat“.