Anglický výraz „endling“ poprvé použili v roce 1996 lékaři v rekonvalescentním centru, aby jím označili „posledního přeživšího“ v rodinné linii. Od té doby se tento termín rozšířil i na poslední známé příslušníky živočišného druhu, kteří byli vlivem člověka dotlačeni na pokraj vyhynutí – například poslední holubice stěhovavá jménem Martha, která zemřela v roce 1914, nebo poslední samec nosorožce severního bílého pojmenovaný Súdán, který zemřel v roce 2018.
Vlna soucitu
Postavu „posledního přeživšího“ rádi využívají zejména dekadentní umělci v básních, baletních představeních, televizních pořadech, výtvarných dílech, videohrách a hudebních skladbách, a to jak ve vážné, tak třeba v metalově hudbě. Do hlavního proudu se tento námět dostal údajně díky výstavě konané v roce 2001 v Australském národním muzeu. Tamní zádumčivá expozice divákům předkládala definici výrazu „poslední svého druhu“ spolu s ostatky a s videozáznamem posledního známého tasmánského tygra neboli vakovlka, který uhynul v zajetí v roce 1936. Spojení tohoto výstižného výrazu s případem skutečně vyhynulého zvířete zasáhlo návštěvníky výstavy nebývalou silou a vzbudilo vlnu soucitu.
Mocný symbol
Jenomže zdaleka ne u všech vyvolává toto slovní spojení beznaděj. „‚Poslední svého druhu‘ je mocným symbolem naděje a odolnosti tváří v tvář zdrcující přesile,“ vysvětluje Javier Ramello, vývojář videohry z roku 2022 o přežití liščí rodiny, která se jmenuje Endling: Extinction is Forever (Poslední svého druhu: Vyhynutí je navždy). „Její status poslední svého druhu ztělesňuje nezdolného ducha života a nabádá nás k tomu, abychom se zamysleli se na tím, jaký odkaz po sobě zanecháme.“
Ramellova videohra, ale také třeba kanadská televizní série Endlings z roku 2021 od J. J. Johnsona využívají koncepci posledního svého druhu coby výzvu k akci. „Tím, že hráči prožívají svět očima lišky, která se snaží přežít v rychle se měnícím prostředí,“ vysvětluje Ramello, „jsou nuceni konfrontovat se s realitou ekologického úpadku a uvažovat nad tím, jakými kroky mohou přispět ke změně.“
Pro Johnsona bylo důležité, aby mladým divákům svého příběhu bez příkras popsal závažnost situace a zároveň jim poskytl naději a praktické poznatky. „Lidé podceňují děti a jejich vnímavost,“ říká. „Děti to ale dokážou zpracovat. Nechtějí, aby jim dospělí něco zastírali.“
Problém atraktivního trpícího
Organizace na ochranu přírody se na „poslední přeživší“ zaměřila právě jako na symbol síly; je mnohem jednodušší získat podporu příběhem o přesvědčivé postavě než lidi zastrašovat záplavou děsivých statistik.
„Myslím si, že sílu tohoto paradigmatu lze využít k záchraně dalších druhů dříve, než bude pozdě,“ říká anglický biolog Alexander Lees z Manchesteru. „Musíme toto šíření ekologické úzkosti zastavit a motivovat lidi k tomu, aby se chtěl zasadit o záchranu vymírajících druhů – a opravit změnit tím křivku úpadku biologické rozmanitosti.“
Úsilí o popularizaci vymírajících druhů však naráží na některé nevýhody svého mainstreamového zaměření. Jedním je například vyzdvihování několika „atraktivních trpících“. „(Želví samec „Osamělý George“) se stal symbolem obrovského pokroku, kterého lze dosáhnout, když se věda, ochrana přírody a politická vůle spojí ve společné věci,“ uvádí Johannah Barryová, bývalá předsedkyně galapážské organizace na ochranu přírody. Podle ní je však důležité si uvědomit, že lidé svou přízeň obvykle věnují atraktivním druhům zvířat – což je kategorie, která se nemusí nutně překrývat s druhy, které naši empatii nejvíce potřebují.
Barryová není zdaleka jediná, kdo si tuto nespravedlnost uvědomuje. „Každý rok se dozvídáme o nových ohrožených druzích, což jsou často drobní bezobratlí tvorové, kteří možná vyhynou dříve, než si jejich existenci uvědomíme,“ říká básnířka Joanna Lilleyová, autorka sbírky Endlings z roku 2020.
Lilleyová si ve své sbírce uvědomuje jednu zajímavou věc – a sice míru, do níž je pojetí „posledního svého druhu“ antropogenizované, tedy že vymírajícím jedincům často přisuzujeme lidské vlastnosti, jako například smutek z toho, že jsou poslední v řadě. Což byl nejspíš i případ přezdívky „Osamělý George“.
Aby se této vědecky nepotvrzené projekci vyhnula, zařazuje do své sbírky básně o posledních tvorech svého druhu, kteří vyhynuli dávno před příchodem člověka. Snaží se tím zároveň, uměleckými prostředky, zmírnit případný pocit viny, kterou někteří mohou cítit, za škody způsobené člověkem.
Poslední přeživší jsou tedy v konečném důsledku účinným prostředkem, jak divákům představit svět z nové perspektivy. Vezměme si například jímavé zachycení vyhynulého druhu Elasmotherium sibiricum, známějšího jako nosorožce jednorohého, od Julia Lacerdy (výše).
Ilustrace nazvaná „Endling“ zobrazuje posledního nosorožce v prázdné krajině, který – jakkoliv silný a živelný – předznamenává zánik svého druhu. Je připomínkou toho, že vymření znamená mnohem víc než jen zmizení jednoho druhu, ale i ztrátu jednoho ze způsobů života na naší planetě. Například vyhynutí klíčových druhů – které si toto jméno vysloužily kvůli své roli při udržování rovnováhy celých ekosystémů – „může znamenat zhroucení celých biotopů,“ uzavírá Lacerda.
