Brittany Davisová vždy chtěla velkého psa. Když si přinesla domů osm týdnů staré štěně německé dogy, její přání se splnilo, a to s přehledem. Štěně pojmenovala Zeus podle řeckého krále bohů. Zeus se nakonec stal nejvyšším psem na světě a dosáhl statusu celebrity v jejich rodném Fort Worthu v Texasu. „Byl to největší a nejdražší dárek, jaký jsem kdy dostala,“ vzpomíná Davisová.
Zeus byl obrovský. Fotky dospělého Zeuse rozvaleného na pohovce vedle Davisové potřebují chvíli na zpracování, jako by šlo o iluze, které zkreslují proporce. Na všech čtyřech měl přes metr výšky. Na zadních nohách byl mnohem vyšší než Davisová. Nevědom si své velikosti, Zeus se pravidelně snažil sednout si jí na klín.
Jen čtyři roky po tom, co přivítali Zeuse do rodiny, se s ním museli rozloučit. Jeho obří tělo bylo opotřebované, chyběla mu noha a trpěl aspiračním zápalem plic. „Stalo se to tak rychle. Jednu chvíli byl v pořádku a hned nato už ne,“ říká Davisová.
Zeusův příběh je srdcervoucí pro každého milovníka zvířat. A zároveň příliš častý mezi velkými psy. Větší plemena mají tendenci umírat mladší; německé dogy žijí v průměru jen 8–10 let, uvádí Americký kynologický klub. Na délku života psa má vliv mnoho faktorů, ale velikost těla je jedním z hlavních. Ve studii z roku 2019, která zkoumala psy navštěvující americké veterinární nemocnice, byla velikost těla lepším ukazatelem krátkého života než jakýkoli jiný statistický ukazatel, a vědci od té doby potvrdili, že spojení mezi velikostí a délkou života platí bez ohledu na plemeno.
Velikost těla vs. délka života
Tento vztah mezi velikostí těla a délkou života u psů se zdá podivný, když vezmeme v úvahu, že napříč druhy platí opak.
„Obvykle větší živočišné druhy žijí déle, zatímco menší nežijí tak dlouho, ale u psích plemen vidíme opak,“ říká Bobbie Ditzlerová, veterinářka z projektu Dog Aging na Washingtonské univerzitě. To znamená, že samotná větší velikost těla neomezuje délku života zvířete – jinak by 90 stop dlouhé modré velryby žily stejně krátce jako jepice.
Veterinář Silvan Urfer, který rovněž pracuje na projektu Dog Aging, uvádí několik teorií, které vysvětlují, proč mají velcí psi kratší životy. Urfer vylučuje jednoduché vysvětlení založené na příbuzenském křížení. „Všechna moderní psí plemena jsou již velmi příbuzensky prokřížená a není důvod se domnívat, že velká plemena jsou více prokřížená než ta malá,“ říká. Zmiňuje také, že psi smíšených plemen většího vzrůstu žijí maximálně jen o pár měsíců déle než čistokrevní psi.
Jedna z teorií se zaměřuje na růst. Navzdory své obří velikosti začínají německé dogy jako překvapivě malá štěňata. „Štěňata různých plemen se velikostí příliš neliší,“ říká Urfer. Mezi všemi psími plemeny je podle něj maximálně dvojnásobný rozdíl ve velikosti. Plně dospělý novofundlandský pes žije 9–10 let a váží až 68 kilogramů. Čivava žije 14–16 let a váží tři kilogramy – ne o moc víc než pytel mouky. To znamená, že velcí psi musí projít obrovským růstovým procesem.
Tento růst klade velkou zátěž na buňky velkých psů, říká Urfer. Jak se buňky dělí, zkracují se ochranné části DNA zvané telomery na konci chromozomů a tělo produkuje více oxidačních molekul, které mohou poškodit DNA. Velcí psi podle něj „akumulují poškození ve svých buňkách při každém dělení, včetně zkracování telomer a oxidačního poškození.“ Toto genetické opotřebení znamená, že velcí psi stárnou rychleji než malí psi. Urferův předchozí výzkum ukázal, že velcí psi vyvíjejí šedý zákal související s věkem dříve než malí psi. Zvyšuje to také riziko dalších zdravotních problémů.
Zeusovi diagnostikovali rakovinu kosti v jeho noze, když mu byly pouhé tři roky. Jde o diagnózu, která se často objevuje u větších psů. Genetik Jack Da Silva z Univerzity v Adelaide shrnuje tento vztah: U psů platí, že „čím větší jste, tím větší pravděpodobnost máte, že zemřete na rakovinu.“ Tento vzorec se objevuje i u lidí; vyšší lidé mají větší riziko téměř všech druhů rakoviny.
Rozlousknutí Petova paradoxu
Napříč druhy však toto spojení neplatí. Větší druhy nejen že žijí déle, ale také mají nižší riziko rakoviny. To je známé jako Petův paradox. Da Silva teoretizuje, že tento paradox platí pouze tehdy, když si zvířata vyvinula adaptace na větší těla. „Může to být tím, že velká plemena byla vyšlechtěna poměrně nedávno, během posledních 200 let, takže nebylo dost času na to, aby si velká plemena vyvinula lepší obranu proti rakovině,“ říká. Da Silva zkoumá, zda existuje spojení mezi stářím psího plemene a jeho rizikem rakoviny, ale jeho výzkum je omezen nedostatkem genetických informací o tzv. starobylých plemenech psů, jako je basenji.
Urfer si není jistý, zda zvýšené riziko rakoviny je jediným viníkem kratšího života velkých psů. Řadu malých genetických změn způsobuje rozdíly ve velikosti psů. Změny v genu zvaném IGF1 odpovídaly za přibližně 15 procent této variability. Když je IGF1 potlačen u myší, žijí déle. „Je spravedlivé si myslet, že jeho nadměrná exprese u velkých psů může mít něco společného s jejich rychlejším stárnutím,“ říká Urfer.
Ditzlerová také poukazuje na to, že bez ohledu na to, co způsobuje nemoci velkých psů, je o ně kvůli jejich velikosti obtížnější pečovat. Pro Davisovou bylo nalezení veterináře, který by dokázal Zeuse ošetřit, velmi náročné. „Téměř nikdo neměl zkušenosti s péčí o zvíře jeho velikosti. Většina toho, co jsme našli, byla určena pro koně, ne pro psy,“ říká.
Šlechtění zdravějších psů
Majitelé velkých psů mohou podniknout kroky ke snížení zdravotních rizik, říká Ditzlerová. Doporučuje včasnou léčbu jakýchkoli zdravotních problémů a aby majitelé pečlivě sledovali váhu svého psa. „Problémy s klouby jsou u psů velkých plemen opravdu velký problém,“ vysvětluje. „Jakmile máte 90kilového psa, který se nemůže postavit, to už prostě nefunguje.“
Ditzlerová také říká, že organizace jako Americký kynologický klub by měly uvolnit standardy plemen velkých psů a snížit jejich velikost. „Když rozšíříme genetickou rozmanitost, možná se nám podaří vyhnout některým z těchto nemocí,“ uzavírá.
Davisová stále touží po dalším německé doze, až přijde ten správný čas. „Jeho ztráta byla jako ztráta člena mé nejbližší rodiny,“ říká. „Ale cítím se tak šťastná, že jsem ho mohla milovat po ty čtyři roky, co žil, a cítím se požehnaná, že jsem ho mohla sdílet se světem.“
