Africké jezero Kivu se rozkládá v zeleném údolí mezi Rwandou a Demokratickou republikou Kongo. Na první pohled působí pokojně. Rybáři v loďkách na cestě za každodenním úlovkem si prozpěvují rytmické popěvky, aby pádly udrželi pravidelné tempo.

Velké jezero Kivu, které svou rozlohou skoro 60krát převyšuje Lipenskou přehradu, je geologickou anomálií. Jeho nejspodnější vrstvy jsou nasyceny oxidem uhličitým a metanem, podobně jako jezera Nyos a Monoun v Kamerunu na západě Afriky.

Tato podobnost je však znepokojivá. Při erupci jezera Nyos v roce 1986 se totiž udusilo téměř 2 000 lidí jedovatými spalinami a zmizely čtyři kamerunské vesnice. Mezi lidmi se mluvilo o „jezeře zla“ a jeho zlých duchách, kteří se vynořili, aby zabíjeli. Jenomže jezero Kivu je 50krát delší než Nyos a více než dvakrát hlubší. Na jeho břehu navíc žijí miliony lidí.

Ve snaze tuto hrozbu zažehnat, povolila rwandská vláda soukromé společnosti KivuWatt, aby z jezera metan těžila a využívala jej k napájení elektrické sítě v zemi. Někteří vědci jsou proti. Domnívají se, že se tím může narušit geologická struktura podloží a způsobit právě to, čemu se firma snaží zabránit – gigantické erupci. Bezpečnější alternativou by podle kritiků bylo metan v jezeře ředit, což by však těžbu komplikovalo a prodražilo.

Jak se z jezera Kivu stala tikající časovaná bomba

Jezero leží podél východoafrické příkopové propadliny a je poseto horkými prameny. Právě ty jsou zdrojem oxidu uhličitého a metanu.

„Jezero má složitou svislou strukturu,“ říká Sergej Katsev, limnolog z University of Minnesota Duluth. Zatímco „horních zhruba 60 metrů vody se pravidelně promíchává“, zbytek jezera zůstává stratifikovaný. Na jeho dně je uvězněno téměř 300 kilometrů krychlových rozpuštěného oxidu uhličitého a asi 60 kilometrů krychlových metanu, navíc obohaceného toxickým sirovodíkem. Zásoby se nacházejí pod „hlavním hustotním gradientem“ v hloubce 260 metrů.

Nad hladinou by tyto plyny mohly explodovat. „Až jezero dosáhne stoprocentního nasycení – v současné době má více než 60 procent – dojde k samovolnému výbuchu,“ říká Philip Morkel, inženýr a zakladatel společnosti Hydragas Energy, která usiluje o financování projektu na čerpání metanu z jezera k výrobě elektřiny. „Je to jako vařící hrnec s vodou. Vypadá to tu klidně – dokud hladina nezačne bublat.“

Výbuch hrozí i v případě vážnějšího narušení vrstev, například „zemětřesením nebo velkým průnikem lávy“, říká Katsev. Mimo riftovou zónu přímo pod jezerem se totiž v okruhu 25 kilometrů nacházejí dvě aktivní sopky.

Erupce jezera Kivu by měla katastrofální následky. „[Jezero] by za den uvolnilo do atmosféry ekvivalent 2–6 gigatun uhlíku,“ říká Morkel. Pro srovnání, současné celosvětové emise oxidu uhličitého činí celkem zhruba 38 gigatun ročně. „Tento vyvržený plyn by visel nad jezerem v mlžném oblaku několik dní až týdnů.“

Pro lidi, kteří by se v době erupce nacházeli u jezera, by to podle Morkela mělo fatální následky: „Plyn by byl extrémně toxický. Pokud by se někdo ve vzniklém mraku ocitl, čekala by jej jistá smrt zhruba do minuty.“

Rwanda se snaží jezero Kivu „deaktivovat“ a dodat zemi palivo.

Z těchto důvodů se vláda rozhodla jednat a svěřit úkol zmíněné společnosti KivuWatt.

„Funguje to poměrně jednoduše,“ říká Martin Schmid, výzkumný pracovník Švýcarského institutu pro výzkum vody a životního prostředí. „Nabíráte vodu z určité hloubky“ pod gradientní bariérou, kde se nachází voda bohatá na plyn, a „na povrchu vodu separujete od CO2 a metanu. Odplyněnou vodu pak vypouštíte zpátky do jezera.“

Snahy v malém měřítku se objevily již dříve, ale britská společnost KivuWatt postupně převzala vedoucího úlohu a dnes do rwandské sítě dodává z jezera 26 MW elektrické energie. Celková kapacita země je 300 MW.

Jak mohou současné metody odplyňování zvýšit riziko erupce

Námitky odborníků proti metodám těžby britské společnosti přetrvávají.

„Je to kompromis mezi bezpečností a komerčním využití v dlouhodobém horizontu,“ vysvětluje Katsev. „Pokud vodu vypouštíte v hloubce, zředíte si zdrojovou zónu na hodně dalších let. Pokud ji vypouštíte v menší hloubce,“ jak to teď dělá společnost KivuWatt, „vypouštěná voda při klesání hustou vrstvou vytvoří vodní sloupec, který způsobí, že se voda v jezeře promáchává vertikálně. Při tom vzniká riziko limnické erupce.“

Podle Schmida je ale současná metoda bezpečná: „Víme, že proces odplyňování mění stratifikaci jezera. S tou se ale počítalo. Nemyslíme si, že by to byl skutečný problém. Předpovědi však nikdy nejsou úplně přesné.“

„Z mého pohledu jsou obě metody použitelné. Jde o politické rozhodnutí, zda chcete podstoupit vyšší riziko a vytěžit z jezera více metanu,“ pokračuje Schmid. Tato činnost „je relativně malého rozsahu, takže jezero nijak výrazně neovlivní“.

Vyvážení bezpečnosti a rozsahu

Při současném tempu by „odčerpání velké části plynu z jezera trvalo celá staletí,“ říká Schmid. Aby bylo tohoto cíle dosaženo rychleji, plánuje společnost KivuWatt práce odstupňovat; „další fáze projektu,“ uvádí se na jejich webových stránkách, „vytvoří celkovou kapacitu přes 100 MW“.

Podle Morkela by však zvýšení kapacity také zvýšilo riziko: „To, co tyto projekty dělají v tomto měřítku, není příliš škodlivé, ale pokud by se přidaly další... mohly by dojít k nevratnému poškození.“

Schmid souhlasí s tím, že před „navýšením těžby na větší množství je třeba se dohodnout, jakou metodu použít“.

Každá metoda totiž podle něj narušuje vrstvy jezera jiným způsobem a při jejich paralelním použití by mohlo dojít k nežádoucí kolizi metod. Podle Katseva navíc „nelze snadno upravovat vývod potrubí, protože se nachází v pevné vzdálenosti od hladiny“. To znamená, že jakmile se jednou určitým způsobem vybuduje nějaká kapacita, může být nákladné nebo obtížné ji v budoucnu změnit.

Morkel má obavu, že si lidé na nynější potenciálně rizikové plány těžby zvyknou a získají falešný pocit bezpečí. „Je to jako s žábou v hrnci s vařící vodou: pomalu hrnec zahříváte a žába si myslí, že je trochu horký, ale doufá, že se to zlepší. A najednou je mrtvá.“