Ekolog Ted Stankowich z Kalifornské univerzity v Long Beach a další si všimli, že skunk pruhovaný má kromě typického zbarvení i širokou paletu dalších vzorů srsti: od malé bílé skvrnky na hlavě až po trochu zlověstné bílé pruhy na zádech, které mu splývají k hlavě tak, že připomínají kápi. Vyskytnout se mohou dokonce zcela bílí nebo úplně černí jedinci.

Vědec se dlouhodobě věnuje studiu aposematismu neboli varovnému zbarvení, které jako v případě skunka slouží k odrazování predátorů od útoku. To, že se u některých skunků objevuje netypické, méně výrazné zbarvení, působí z hlediska aposematismu nelogicky, protože platí, že „čím jednoznačnější je váš signál, tím lépe si ho predátor zapamatuje“ – a útočník díky němu ví, že se vám má vyhnout, uvádí vědec.

Studie, kterou Stankowich s jeho kolegové publikovali v časopise Evolution, se snaží vysvětlit tuto rozmanitost barevných vzorů, popřípadě naznačit, jak se změně vzorů může svou činností přispívat člověk.

Změna pruhů

Skunkové jsou vyzbrojeni pachovými žlázami, z nichž v případě nebezpečí vystříknou odporně zapáchající sekret do očí predátora, a proto nemají tolik přirozených nepřátel jako jiní podobně velcí savci.

Mezi jejich predátory patří zpravidla pumy, kojoti, jaguáři a rysi, kteří jsou buďto tak hladoví, že jim nezbývá než riskovat zásah páchnoucí látkou, nebo narazí na skunka, jehož barvené vzory nevyjadřují jím představovanou hrozbu dostatečně ostře. V této souvislosti Stankowich zmiňuje, že zdaleka největším likvidátorem skunků jsou sovy výři virginští, které nemají silný čich.

Pro účely studie Stankowich a jeho kolegové vyrazili muzeí po celém kontinentu, kde vyfotografovali 749 kožichů skunků pruhovaných. Zaznamenávali také faktory, jako jsou délka pruhů a symetrie vzoru. Vše potom porovnávali s dalšími proměnnými, jako je prostředí, v němž zvířata a jejich potenciální predátoři žijí. Při tom si potvrdili svou domněnku.

„V oblastech, kde je opravdu velké riziko predace, a to jak ze strany ptáků, tak savců, se u skunků vyskytuje mnohem ucelenější, tradiční černé zbarvení se dvěma dlouhými bílými pruhy na těle,“ říká Stankowich.

„Zajímavým zjištěním, které jsme doufali potvrdit, což se nám nakonec podařilo, je, že s klesajícím rizikem predace získávají vzory jejich kožešiny mnohem větší variabilitu,“ uvádí vědec. Logiku to má – pokud v okolí nežije mnoho predátorů, mizí tlak na přirozenou selekci výrazných varovných pruhů a na jejich předávání v generacích.

„A tak mohou tato zvířata s méně častým vzorem zanechat v další generaci více kopií genů pro tento vzor, a tak získáváme stále vyšší variabilitu vzorů,“ vysvětluje Stankowich.

Tato myšlenka zaujala kromě jiných Jima Barnetta, behaviorálního ekologa z Trinity College Dublin v Irsku. Podle něj se výzkum varovného zbarvení často zaměřuje pouze na malé geografické oblasti nebo na to, jak na kořist reagují konkrétní predátoři. Proto ho zaujal rozsah nové studie, prováděné na úrovni celého kontinentu.

„Studie, jako je tato, dávají tušit, že máme mozaiku selekčních tlaků na celém území Severní Ameriky,“ říká Barnett.

Skunk pruhovaný pronikl dírou v plotě mezi lesem a golfovým hřištěm.
info

Skunk pruhovaný pronikl dírou v plotě mezi lesem a golfovým hřištěm.

Člověk situaci nezlepšuje

Vzhledem k tomu, že lidé loví nebo přímo likvidují predátory v celých Spojených státech – od pum po vlky, může se zde nabízet otázka, zda skunkové neztrácejí svůj přirozený vzhled pod vlivem predátorství člověka

Takové tvrzení by však bylo nepodložené. „Nechci jít tak daleko, abych tvrdil, že příčinou této variace jsou lidé tím, že hubí predátory,“ uvádí. „Ale člověk tím situaci rozhodně nezlepšuje.“

V rámci studie badatel nalezl souvislost mezi nižším počtem predátorů a variabilitou pruhů na kožichu skunků – ovšem nikoliv příčinnou souvislost. Stejně tak vzhledem k tomu, že muzejní exempláře představují skunky ulovené jenom za posledních zhruba sta let, je obtížné vyvozovat nějaké závěry ohledně dlouhodobých vzorců.

„Severní Amerika má složitou historii obrovských predátorů, kteří zde již nejsou,“ říká Stankowich. „Takže je těžké říct, jak vypadala krajina predátorů před tisíci lety a jak by mohla ovlivnit skunky v současnosti.“