Korálové útesy v Tela Bay na severním pobřeží Hondurasu se navzdory desítkám let průmyslového znečištění a vlnám veder pyšní více než 68procentním podílem živých korálů, což je ve srovnání se zbytkem Karibiku, který jich má v průměru pouze osmnáct procent, slušné skóre. Pokud by se vědcům podařilo zjistit, díky čemu jsou útesy v Tela Bay tak odolné, mohli by jejich tajemství – či dokonce jen jejich geny využít k obnově oslabených útesů v jiných částech Karibiku.
První pokusy už začaly. V květnu tohoto roku vědci z Univerzity v Miami odebrali z útesů v Tela Bay v rámci vůbec prvního pokusu o vyšlechtění korálů třinácti vzorků větevníku dlanitého. Cílem jejich úsilí je vypěstovat křížence, který bude odolnější vůči smrtícím vlnám oceánských veder, které v souvislosti se změnou klimatu nastávají stále častěji.
Americký tým vědců, který se pokouší o rozluštění záhady honduraského útesu, jehož odolnost nedává vědcům spát už od roku 2010, vede mořský biolog Andrew Baker. „Pokud má větevník dlanitý přežít na Floridě, bude potřebovat pomoc zvenčí,“ říká Baker, „to znamená, že budeme muset nastolit biologickou rozmanitost, ideálně z nějaké odolné populace, která se potýká se stejnými podmínkami.“
Jenom několik týdnů od odebrání vzorků DNA se v pokusných nádržích na Floridě začaly dostavovat první úspěchy.
Andrew Baker nakládá úlomek větevníku dlanitého v honduraském Tela Bay do chladicího boxu, aby jej přepravil do své domovské laboratoře v Miami.
Nikdy nic takového neviděl
Obdivovatelem tamních útesů byl už od svého prvního ponoru i amatérský potápěč Antal Borcsok, který se do Tela Bay vypravil na popud své ženy, čerstvě certifikované potápěčky, v roce 2010. Za tu dobu se však mnohé změnilo a z nadšence se stal profesionál. Borcsok je nyní výkonným ředitelem neziskového vědeckého vzdělávacího programu Tela Marine.
„Bylo tam tolik korálů – tolik druhů, barev, druhů a způsobů růstu. Bylo to prostě nádherné,“ vzpomíná Borcsok na své první zážitky, „Ale byli jsme začínající potápěči a mysleli jsme si, že to je to tak normální, protože nikdy z tamních útesů nijak nežasnul.“ Brzy pozval své známé, aby se s nimi podělil o svůj nevšední zážitek, a ti mu dali za pravdu.
„Každý by předpokládal, že tyhle pevninské útesy nebudou nic moc,“ dodává Baker. „Je tu spousta sladkovodního odtoku, hodně kalné vody a obrovské výkyvy slanosti.“
Jedním vysvětlením odolnosti zdejších korálů je jeho biologická rozmanitost – zejména působení ježovek, a dokonce i kolísání salinity vody.
Kromě již zmíněných veder, která by korály jinde úplně vybělila, se druhy v Tela Bay potýkaly desítky let s průmyslovým znečištěním způsobeným přepravou banánových zásilek, které se nakládaly do lodí jen pár metrů nad tímto křehkým ekosystémem. K dalším zdrojům znečištění vody patřily splachy ze zemědělské půdy a úniky z místních jímek na odpadní vodu, které slouží až 100 000 obyvatel města Tela.
Na místní korály upozornil Bakera právě Borcsok, který se spolu se svou ženou zasloužil o to, že se Tela Bay stala chráněnou mořskou oblastí. Založil také jediné veřejné akvárium ve Střední Americe, kam zve Hondurasany, aby jim předvedl zázraky mořského života, o němž většina z nich neměla tušení.
Ačkoliv se Borcok zatím nedobral skutečných důvodům odolnosti tamních útesů, vypadá to, že je si dobře vědom křehkosti ekosystému. „Zátoka je odolná, ale všechno je odolné jen do určitého bodu; nakonec se to přežene,“ vysvětluje Borcsok. „Takže možná nebudeme mít moc času na to, abychom to vyřešili.“
Teorie odolnosti útesu
Podle jedné teorie je odolnost Tela Bay důsledkem nenarušené populace mořských živočichů. Ačkoli je Honduras rybářskou oblastí, většina rybářů z nich se Tela Bay vyhýbá, protože labyrint korálů poskytuje úkryt malým rybám a velké ryby se mu vyhýbají – a proto se mu vyhýbají i rybáři. Díky tomu se tamní vody hemží škeblemi, krevetami a mořskými hvězdicemi, které brání přemnožení škodlivých řas.
Jiná teorie přisuzuje odolnost Tela Bay neobvykle vysokému počtu ježovek diadémových, kteří v osmdesátých letech minulého století záhadně přežili patogen přenášený vodou, jenž jinde v Karibiku vyhubil téměř 90 procent těchto druhů. Ježovky také spásají řasy, které by mohly korály udusit, a vytvářejí tak prostor pro usazování nových korálů.
Ekolog Dan Exton, který podrobně studoval ježovky v Tela Bay, říká, že se zde ježovkám daří díky členitým korálům, v němž se ježovky skrývají před predátory. Ohledně vývojové posloupnosti korálu je však rozpačitý: „Je to skutečná situace jako odvěká otázka, kdo byl první, zda slepice či vejce,“ říká. „Objevila se zde nejprve vysoká populace ježovek, nebo výjimečně vysoký počet korálů?“
Borcsok se dlouhodobě přiklání k teorii, že by odolnost mohla spočívat v kolísání salinity moře a zamýšlí se nad tím, zda „občasné přívaly slané vody mohly udržet patogeny na uzdě, podobně jako když si člověk vypláchne ústa ústní vodou, aby se zbavil zubního plaku.“
Ačkoliv Baker považuje jeho teorií v zásadě za možnou, ověřit vědeckými metodami ji nelze. Jeho vědecká práce se zaměřuje na zkoumání vlivu takzvaných symbiontů odolných vůči teplu. Symbionti jsou symbiotické řasy žijící uvnitř buněk korálů, které jim dodávají energii prostřednictvím fotosyntézy. Symbiontů existuje mnoho druhů a korály je mohou po stresových událostech „přemisťovat“, což může korálům pomoci přizpůsobit se měnícím se podmínkám.
Bakerova práce již začíná přinášet některé odpovědi. Během několika týdnů zjistil, že větevníku dlanitému v Tela Bay „zcela dominuje neobvyklý symbiont odolný vůči teplu“. Podle něj byl tento symbiont již dříve identifikován u jednotlivých korálů, ale nikdy ne u celých útesů. A i když tento objev neposkytuje definitivní vysvětlení odolnosti korálů v Tela Bay, je to podle Bakera nadějná stopa. „Zdá se, že jde o situaci, kdy to koráli dělají přirozeně. Jejich adaptace by mohla být pohledem do budoucnosti korálových útesů.“
Budoucnost zálivu
Z Miami přicházejí další dobré zprávy – čtyři ze třinácti větevníků dlanitých, které vědci nasbírali, se již rozmnožili a úspěšně zkřížili s větevníky z Floridy. „Máme několik tisíc larev, které se právě usazují v malých korálech,“ říká Baker.
Borcsok je i nadále odhodlán, jak říká „nahrát telaské geny do cloudu“ tím, že vytvoří záložní korálovou farmu na souši. „Mohli bychom se stát genetickou semennou bankou,“ říká Borcsok. „Ale naše geny je třeba exportovat a přenášet na co nejvíce míst, dokud trochu telaských genů nebude mít každý.“
Sledujte nás v Google Zprávách