Nikdy neexistoval větší primát než Gigantopithecus blacki. Dospělí jedinci tohoto pravěkého lidoopa dosahovali výšky kolem tří metrů a mohli vážit více než 225 kilogramů a během poslední doby ledové se potulovali hustými lesy starověké Číny.

Proč tento impozantní býložravec vyhynul, trápí paleontology od chvíle, kdy byl primát před téměř sto lety objeven. Nová analýza však nyní naznačuje, že gigantický lidoop byl díky svému jedinečnému životnímu stylu zranitelný. Protože se lesnatý domov Gigantopitheca rychle měnil, nedokázala se přizpůsobit rozšiřujícím se savanám.

Studie zveřejněná v časopise Nature, kombinuje geologická data, pylové záznamy a stopy zachované ve fosilních zubech a předkládá podrobnou časovou posloupnost toho, kdy a jak Gigantopithecus blacki vyhynul. Výsledky podrobně odhalují úpadek a konečný zánik tohoto tvora.

Gigantopithecus blacki měřil asi tři metry a vážil přes 225 kg, což z něj činí největšího známého primáta, který kdy žil.
info

Gigantopithecus blacki měřil asi tři metry a vážil přes 225 kg, což z něj činí největšího známého primáta, který kdy žil.

„Můj kolega Jin-ťi Čang (Yingi Zhang) pracoval na důkazech o G. blacki více než deset let,“ říká Kira Westawayová, hlavní autorka studie a geochronoložka z Macquarie University v australském Sydney. Jednou z největších neznámých bylo načasování zmizení obřího primáta.

Westawayová se snažila určit přesnější stáří sedimentů, v nichž byly fosílie Gigantopitheca nalezeny. Pokud by se vědcům podařilo zjistit časový údaj, mohli by lépe prozkoumat, jak mohl svět Gigantopitheca vypadat – a co mohlo opici vyhubit.

Odborníci sice již dříve spekulovali o tom, že Gigantopithecus byl vyhuben, když se jeho oblíbená lesní stanoviště stala řidšími, ale známé fosilie opic postrádaly související údaje, které by tuto myšlenku ověřily. „Bez pevné časové osy nakonec hledáte stopy na špatných místech,“ říká Westawayová. Přežití dalších lidoopů, kteří s Gigantopitekem koexistovali, záhadu jen prohloubilo. Příbuzný dnešního orangutana, Pongo weidenreichi, přežil všechny změny, které odsoudily Gigantopitheca k zániku.

Westawayová a její kolegové zjistili, že Gigantopithecus žil v Číně v období před 2,3 milionu let a jeho stopy mizí někdy před 215 000 lety. „V raných jeskyních před zhruba dvěma miliony let nacházíme stovky zubů G. blacki,“ říká Westawayová, “ale v mladších jeskyních před zhruba 300 000 lety, na pokraji vyhynutí, jich nacházíme jen několik.“

Studium fosilního pylu z nalezišť Gigantopitheca vědcům také umožnilo studovat, jak se v tomto intervalu měnilo životní prostředí tohoto zvířete. Zhruba před 700 000 lety ustoupily husté lesy borovic, bříz a příbuzných kaštanů otevřenějším stanovištím s většími plochami travnatých porostů. V době, kdy se tato změna prostředí projevila, došlo k úbytku a následnému vymizení gigantopiteků.

Obrovský lidoop by tyto změny pocítil, jak je zaznamenáno na jeho zubech. Geochemické stopy ovlivněné rostlinami, kterými se primát živil, jsou uzavřeny v jejích fosilních zubech. Před 700 000 lety žili Gigantopithecus a Pongo weidenreichi v lesích s převislými korunami, kde se živili listy, plody a květy, přičemž chutná vegetace byla k dispozici po většinu roku.

Jak se však začaly projevovat sezónní změny a lesy se stávaly otevřenějšími, Gigantopithecus obtížně hledal preferovanou potravu. Mezitím Pongo weidenreichi změnil svůj jídelníček a živil se vláknitými rostlinami, které byly snadněji dostupné.

„Autoři odvádějí skvělou práci a ukazují, že G. blacki byl příliš specializovaný na to, aby se přizpůsobil změnám prostředí, které nastaly,“ říká Julien Luoys, paleontolog z Griffithovy univerzity v Austrálii, který se na nové studii nepodílel. Poznamenává, že jihovýchodní Asie procházela v době výskytu obřích lidoopů rozsáhlými změnami životního prostředí, protože tektonická deska v této oblasti klesala a měnila místní klima a biotopy. „Představte si, že by se většina centrální části USA ocitla pod vodou, a můžete si uvědomit, jaké obrovské změny by nastaly,“ poznamenává.

G. blacki však k vyhynutí nedovedla jen změna prostředí, ale neschopnost se dostatečně rychle přizpůsobit. „Právě reakce G. blacki na tyto změny zpečetila jeho osud,“ říká Westaway. Obří lidoopi byli tak velcí, že se museli pohybovat po zemi a byli omezeni v tom, jak daleko se mohli vydat, a snažili se co nejlépe využít větvičky, kůru a další tvrdou potravu, která byla stále dostupná. To ale nestačilo.

Asi před 215 000 lety zahynul poslední gigantopithecus, protože lidoop nedokázal držet krok s měnícím se prostředím. Znalost konce opičího příběhu však případ obřího primáta zdaleka neuzavírá. Westawayová upozorňuje, že z dosud neznámých důvodů patřili někteří z posledních gigantopiteků k největším.

Luoys navíc poznamenává, že fosilie Gigantopithecus byly popsány z Thajska, Vietnamu a možná i Jávy. Šli tito obrovští primáti stejnou cestou k vyhynutí, nebo se příběh lišil v závislosti na lokalitě?

„Tato práce přináší novou úroveň detailů, která významně přispívá k našemu pochopení dynamiky vymírání v jihovýchodní Asii v tomto období,“ říká Luoys a otevírá nové otázky, i když vysvětluje zmizení nejmohutnějšího lidoopa na Zemi.