Když Magne Åkernes vyrůstal na rodinné farmě ve fjordu na nepředstavitelně strmém norském svahu, naučil se žít s rizikem na každém kroku – zejména kolem pukliny ukryté ve skalní stěně.

„Když jsem byl malý, olamovali jsme z míst nad puklinou rašelinový mech, aby do ní nespadli lidé ani zvířata,“ vypráví mi dnes už devadesátiletý Åkernes prostřednictvím překladatele ve svém obývacím pokoji v Norsku. „Brali jsme kameny, házeli je dovnitř a dívali jsme se, jak daleko spadnou.“

Řeč je o puklé skále na fjordu v norském okrese Sunnmøre, ležícího podél dvou fjordů Sunnylvsfjord a Geirangerfjord. Åkernes, jehož příjmení je odvozeno od tamní hory, byl jedním z posledních, kdo v roce 1958 odešli z tamních farem kvůli těžkému sesuvu.

Když se muž v osmdesátých letech do rodné vísky při lovecké výpravě znovu podíval, čekalo ho velké překvapení: trhlina, kterou mohl kdysi přeskočit, se zvětšila. Stařec rozpažuje, aby naznačil její velikost, a vyvalí oči. Jeho rodina nález oznámila úřadům, které si související hrozbu nakonec vzaly k srdci.

Dnes již slavná Åkernská puklina dosahuje délky zhruba 70 metrů a prohlédnout si ji můžete zde. Zvětšuje se až o 9 centimetrů ročně a je to jeden z nejnebezpečnějších skalních zlomů na světě: Stejně jako předtím blízké útesy se část této hory nakonec sesune do jednoho z nejhlubších norských fjordů.

Tento skalní sesuv však bude nevídaný. Podle počítačového modelu by tento sesuv mohl vyvolat jednu z nejvyšších vln tsunami v historii o výšce až 100 metrů (tedy vyšší než ničivá tsunami na Vánoce roku 2004 v Thajsku). Pokud by přišla, pohltila by školy, nemocnice a domy v přístavech fjordových vesnic, které se spolu se starou farmou Åkernes nacházejí na území světového dědictví UNESCO.

Kdy však přijde, nelze odhadnout ani zhruba. Za měsíce, možná za roky. Ohrožená města jsou však připravena. Systém včasného varování by měl obyvatelům poskytnout dostatek času k bezpečné evakuaci. Nová odvodňovací technologie by navíc mohla stabilizovat útesy.

Fjord a jeho okolí jsou zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO a mezinárodní organizace ji vybrala jako jedno z nejkrásnějších míst na Zemi.
info

Fjord a jeho okolí jsou zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO a mezinárodní organizace ji vybrala jako jedno z nejkrásnějších míst na Zemi.

Jak dešťová voda ničí skalní útesy

Mechanismus vzedmutí tsunami není složitý ani zde. Okolní svahy jsou však mimořádně prudké a vysoké, takže pokud by se utrhl velký kus skály a zřítil se z výšky bezmála 800 metrů do hluboké a úzké vodní masy, vznikla by již zmíněná gigantická vlna. Těžko honem vymyslet příklad „lepšího“ místa pro větší pohromu. Ale většina místních je zvyklá. Skály se tu hroutí už odnepaměti. Tato puklina je však nejspíš něco jiného.

V důsledku většího množství dešťů v posledních letech se skalní útesy více plní dešťovou vodou. Vzniká tak větší počet tsunami kvůli sesuvům skal. V ohrožené lokalitě jsou navíc hory hladké, bez čehokoli, co by dokázalo odlomenou kluzkou skálu pohromadě.

Ty méně destruktivní modely včasného varování ukazují, že oblast Åkernes bude sérii sesuvů podléhat pomaleji. Ovšem bez nárazníkové zóny mezi horou a vodní plochou by vznikaly sice menší, ale stále nebezpečné tsunami.

V každém případě až lasery, snímající každý sebemenší pohyb trhliny, ukážou byť jenom nepatrné zrychlení postupu, bude okamžitě ze svých domovů vystěhováno a evakuováno až 10 000 obyvatel žijících ve fjordových vesnicích. Včetně těch z oblasti od Geirangeru přes Strandu až po Tafjord, a dokonce až po některé nábřežní oblasti u města Ålesund.

Vzhledem k tomu, že všem sesuvům předchází rozpad většího geologického celku, by tato včasná varování měla obyvatelům poskytnout dostatečný náskok k evakuaci.

V této krásné, ale nebezpečné zóně, která byla vybrána organizací UNESCO jako jedno z nejkrásnějších míst na Zemi, a je výkladní skříní norských fjordů, se má za to, že časový harmonogram rozpadu urychluje klimatická změna.

„Bude více pršet a zvýší se pohyb hornin, a jak hora začne vnitřně pracovat, dojde k většímu sesuvu. K tomu stačí jeden vydatný měsíc dešťů a vše se může urychlit,“ říká Gustav Pless, geolog norského vládního centra pro skalní sesuvy, vybudovaného v roce 2004 za účelem monitorování oblasti Åkernes. Bez tohoto pokročilého sledování by se tsunami způsobená pádem Åkernes do oceánu mohla stát nejsmrtelnější katastrofou v Norsku.

Kromě podrobného sledování oblasti Åkernes Norsko také zkoumá způsoby, jak smrtící tsunami zastavit – konkrétně uvažuje o drahém, ale velmi slibném stabilizačním systému, který by odváděl dešťovou vodu ze skal, podobném tomu, který byl poprvé úspěšně použit v roce 1987 u Revelstoke v kanadské Britské Kolumbii.

Díky takovým systémům včasného varování obyvatelům vesnic – a houfům turistů, kteří je navštěvují, dokud mohou – nehrozí od posledního sesuvu v Åkernes bezprostřední nebezpečí. Sesuvy skal a laviny (Åkernesovu farmu jedna taková zasypala za 12 sekund) jsou součástí jejich dědictví.

Tento sesuv by však mohl být nejničivějším, jaký oblast zažila. Zejména na konci hadovitého systému fjordů, tedy po sérii nejméně deseti „zatáček“ od mořského břehu – tam, kde zjizvené útesy dosahují až k mrakům a voda se noří do hloubky Grand Canyonu, tedy v průměru okolo 1,5 kilometru, kde se nachází jedna z nejmalebnějších norských vesnic – již zmíněný Geiranger.

V hornatém kraji se krčí několik turistických chat. Cestovní ruch je v těchto městech jedním z hlavních zdrojů příjmu. Přestože tsunami stále hrozí, je zde zaveden systém včasného varování pro evakuaci obyvatel i návštěvníků.
info

V hornatém kraji se krčí několik turistických chat. Cestovní ruch je v těchto městech jedním z hlavních zdrojů příjmu. Přestože tsunami stále hrozí, je zde zaveden systém včasného varování pro evakuaci obyvatel i návštěvníků.

V Geirangeru, jehož dny... nebo roky jsou sečteny

Ve zbytečně velikém autě z půjčovny se plahočím strmým bludištěm horských zatáček na Eagle Road, kde bude vybudován tunel pro bezpečnější evakuaci v lavinovém období. Na dně je malé, krásné místo s trochu strašidelným orientačním bodem – kostelem postaveným v roce 1842 –, shodou okolností signalizujícím místo, kde se hřeben velké vlny jednou vyvalí z pobřeží. Vše pod ním – většina vesnice – by smetla vlna.

Od roku 1869, kdy Geiranger objevila výletní loď se vzácnou posádkou – s královnou, žily mezi fjordovými farmami a majestátními vodopády celé generace. Stěsnané městečko s 230 obyvateli žije z turistického ruchu v měsících půlnočního slunce. Počet hostů, kteří sem přijedou, vychází na 3 050 návštěvníků na jednoho vesničana ročně.

Katrin Blomvik Bakkenová, manažerka Centra norských fjordů UNESCO, mě provádí stálou expozicí v centru města, která připomíná 200 lidí, kteří za posledních sto let zahynuli při sesuvech skal a lavin. Je tu plakát z roku 2015 z thrilleru „Vlna“ nominovaného na Oscara, který se v Geirangeru natáčel a „před uvedením do kin byl promítán vesničanům s komentářem, aby nezpanikařili“, vysvětluje Bakkenová.

„Zákon vyžaduje oznámení o evakuaci se 72hodinovým předstihem,“ říká starosta Jan Ove Tryggestad o některých vesnicích ve své obci, včetně Geirangeru a sousedního Hellesyltu, které by byly zasaženy nejvíce, takže by mnozí neměli kam jít.

Kouzlo nespoutané přírody mizí, jakmile vstoupím do jednoho z nejmodernějších světových center včasného varování před sesuvy skal v nedalekém průmyslovém fjordovém městě Stranda, které je rovněž pod dohledem odborníků. Geolog Pless tam sedí u obrazovek s geotechnickými grafy – měřeními pořízenými z přístrojů vzdálených deset minut letu vrtulníkem od staré farmy v oblasti Åkernes.

V roce 1963 se z italské hory Monte Toc utrhla skála a narazila do jedné z nejvyšších přehrad na světě. Zahynulo při tom 2 000 lidí. Kvůli těmto tragédiím došlo k vytvoření prvního úspěšného systému odvádění vody z míst možných sesuvů v Kanadě, po němž následovaly další na Novém Zélandu a ve švýcarských Alpách. Průběžný, neustálý odtok srážek v horách může vytvořit dostatečné tření mezi skalními trhlinami k dočasné stabilizaci skalního povrchu – na jednom kanadském místě již 35 let, zatímco na jiných bylo k udržení stabilizace zapotřebí dalších odtokových otvorů.

„V závěru se puklina v Åkernes začne zvětšovat rychleji. A my nedokážeme říci, jak rychle to bude, než se utrhne skála,“ říká Pless, který letos na podzim navštíví Kanadu, aby s odstupem času zhodnotil tamní systém odvodnění. „Může to být, až se pohne o 50 centimetrů za den nebo o 50 centimetrů za rok. To je ta těžká část – předpovědět, kdy přesně.“

Proč vesničané zůstávají

Můj první pokusu zastavit si loď, abych se dostal na místo, odkud bych mohl pěšky prozkoumat strmou stěnu fjordu, skončil tím, že jsem pomáhat při záchraně turistů z kánoe převrácené poryvem silného větru a deště (těchto poryvů přibývá, podle místních obyvatel kvůli změně klimatu).

Můj druhý pokus o výšlap – s varováním před jedovatými hady – začal tím, že jsem sám stál na molu, mával na rozloučenou lodi s turisty a přemýšlel, do čeho jsem se to dostal. Nahoře na chatrné stezce jsem přemýšlel o tom, jak může jeden uvolněný kámen velikosti baseballového míčku dole zabíjet. Ale právě na té sólo túře – ptáci cvrlikali, vodopády hučely – jsem pochopil, proč vesničané zůstávají.

Po zdolání 270 metrů jsem si prohlížel jednu historickou opuštěnou farmu ve fjord Skageflå, kde předtím, než ji v roce 1873 částečně zničil sesuv kamení, rodiče přivazovali svoje děti provazy, aby jim nespadly do fjordu. Stál jsem vedle další, Knivsflå, kterou potomci původních majitelů přestavují na letní sídlo.

„Je to součást našeho života, žít s nebezpečím v přírodě,“ říká Monja Mjelva, jejíž švagr přestavuje farmu Knivsflå a manželova rodina vlastní hotel Union v Geirangeru už 125 let.

Dole ve fjordu, u domu místního historika Astora Fursetha, vidím kus skály, který vyrvala z masivu slavná, 17metrová vlna tsunami v Tafjordu v roce 1934, která zabila 41 lidí. Mnozí přeživší, s nimiž Furseth vedl rozhovory, ani jednou nepromluvili o tom, co se stalo, dokud se jich na to po 50 letech přímo nezeptal.

„Muž, který přišel o sestru, se tehdy sotva zachránil, a když jsem se ho vyptával, rozplakal se,“ říká Furseth. „Zavolal mi a zeptal se, jestli můžeme zkusit rozhovor znovu, stalo se však totéž.“

Vzpomenu si, jak Åkernes vyprávěl, že jako dítě vesloval na člunu do školy přes fjord a jenom o fous unikl jinému balvanu, který se s rachotem řítil z hory na jeho kotvící bóji. Přes všechny slavné sesuvy skal – v letech 1905 a 1936 – jeho rodina ve fjordu dlouho zůstávala.

Přestože věděli, že jejich domovy mohou být srovnány se zemí, málokdo z Geirangeru odešel. Vyhloubili si struhy jako ochranu před sesuvy a postavili si domy mimo lavinové trasy. Protože v Geirangeru platí, že stejně rychle, jako může příroda ohrozit, přináší nekonečné přírodní krásy.