Nestává se často, aby rozruch mezi tolika různými skupinami lidí způsobilo narození volně žijícího zvířete. Šlo o mládě bizona amerického, které se narodilo ve státě Wyoming s výraznou zvláštností, jíž bylo bílé zbarvení.
„Tento týden se pohybujeme v Yellowstonském parku a jen o pár minut jsme zmeškali jeho narození!“ napsala 4. června fotografka Erin Braatenová ve svém příspěvku na sociálních sítích. „Bílého bizoního mláděte!!!“ Zpráva o jeho narození se poté rychle rozšířila do celého světa.
Narození albínů, žlutých či netypicky světlých zvířat – od žiraf, tapírů a opic až po pumy, jezevce, žáby a hady – vzbuzuje u veřejnosti vždy velké pozdvižení. Toto bílé telátko bizona amerického má v indiánských kulturách zvláštní význam.
„Existují proroctví o tom, že bílá bizoní mláďata se rodí v dobách velkých změn,“ uvádí Jason Baldes, příslušník Východních Šošonů a výkonný ředitel kmenové iniciativy. „Máme zprávy o tom, že naši lidé lovili a pronásledovali bílé bizony či bílé buvoly před více než stoletím.“
Bizon americký žil dříve na obrovském území, které sahalo od Aljašky až po Mexiko. Počty bizonů se pohybovaly od 30 do 60 milionů zvířat. Do roku 1884 se však jejich populace drasticky smrskla na pouhých 325 jedinců! Vědcům a ochráncům přírody se však postupně podařilo tento druh zachránit před úplným vyhynutím. Dnes žije ve Spojených státech zhruba 30 000 jedinců.
„Vzhledem k rozmachu, který pozorujeme v souvislosti s obnovou populace bizona amerického a s jeho ochranou, se domnívám, že narození bílého mláděte pomůže zvýšit povědomí nejen o posvátnosti bílých bizonů mezi původními obyvateli, ale také o jeho existenci coby volně žijícího zvířete,“ vysvětluje Baldes, jenž je také badatelem National Geographic.
Kde se vzal
Studie o četnosti výskytu albinismu či takzvaného leucismu se obvykle provádějí u zvířat, jako jsou tučňáci. U bizona amerického bylo těchto výzkumů mnohem méně. Jedna ze statistik, která je k dispozici na internetu a jež je nesprávně připisována Národní asociaci chovatelů bizonů, uvádí, že bílé bizoní mládě se narodí v jednom z deseti milionů případů.
„Pokud je mi známo, nikdo o množství narozených bílých bizonů nevede důsledné záznamy,“ říká Jim Matheson, výkonný ředitel Národní asociace chovatelů bizonů. „Proto je těžké určit jejich počet.“
Moc jich v posledních desetiletích nebylo, uvádí ve zkratce Robert Pickering, autor knihy Seeing the White Buffalo (Setkání s bílým bizonem). Většina bílých bizonů, o kterých víme, pochází z křížení bizonů a bílého skotu plemene Charolais.
„Mnoho soukromých chovatelů bizonů si uvědomuje, že bílá bizoní telata přitahují velkou pozornost,“ vysvětluje Baldes. „A to z hlediska jejich ochrany není dobrá věc,“ s čímž souhlasí i Matheson za Národní asociaci chovatelů bizonů. „Náš etický kodex by tento typ křížení zakázal,“ dodává.
Dalšími, méně obvyklými okolnostmi, v jejichž důsledku se rodí bílá mláďata, jsou albinismus nebo leucismus. Jde o genetické poruchy, které ovlivňují pigmentaci kůže. Bizoni trpící albinismem mají růžové oči, kopyta a čumák. Oproti tomu jedincům s leucismem chybí pigment pouze v některých tkáních.
Ve výše zmíněné Pickeringově knize je doložen konkrétní případ leucismu v roce 1994 ve Wisconsinu. Zvíře jeho chovatelé pojmenovali Miracle. Narodilo se s bílou srstí, ale s černýma očima, černými kopyty a černým čumákem. Právě takoví jedinci se objevují v mnoha indiánských kulturách od Siouxů až po Čerokíje. Nyní narozené bílé tele pochází nejspíš z tohoto posvátného plemene, vysvětluje Pickering.
„Zajímavé na Miracle je – a uvidíme, jestli bude totéž platit také u právě narozeného telete,“ říká Pickering, „že ačkoli se mládě narodilo s bílou srstí, později mu srst zčernala – když mu narostla zimní srst.“
Ještě zajímavější byla skutečnost, že se mu měnila barva srsti podle ročních období, nejprve získala červený a později žlutý odstín. „Červená, žlutá, černá a bílá jsou čtyři posvátné barvy Lakotů,“ říká Pickering. „Což v jistém smyslu potvrzovalo jeho posvátný význam.“
Požehnání, ale i varování
„Narození bílého mláděte je požehnáním i varováním zároveň,“ sdělil tisku náčelník Arvol Looking Horse, který je duchovním vůdcem kmenů Lakotů, Dakotů a Nakotů Oyate v Jižní Dakotě. „Musíme udělat víc,“ dodává náčelník, který je devatenáctým strážcem dýmky a svazku Bílé buvolí ženy, posvátného artefaktu svého lidu.
Jako hlavní manažer administrativního programu pro bizony a viceprezident Mezikmenové rady pro bizony se Baldes zasazuje o navrácení bizonů těm indiánským kmenům, které o to usilují. „My, Východní Šošoni, si přezdíváme ,Gweechoondekaʻ – Pojídači bizonů, přestože v našem jídelníčku chybí bizon už hodně přes 130 let,“ upozorňuje Baldes. „Většina bizonů dnes žije v chovatelských stádech a na rančích,“ podotýká. „Ve volné přírodě jsou v podstatě vyhubení.“
Jedním ze způsobů, jak tuto situaci změnit, je skupování půdy, na niž by bylo možné bizony znovu vypustit. Mezikmenové radě pro bizony se dosud podařilo získat 25 000 volně žijících bizonů v 65 stádech, která jsou držena na pozemcích patřících indiánům. Nedávno Baldes pomohl získat souhlas s přeměnou téměř 70 kilometrů čtverečních pastvin pro dobytek na biotop pro bizony. „Indiány často v chovu omezuje nedostatek vlastní půdy,“ dodává.
Obnovení populace bizovů v krajině je podle něj nesmírně důležité – a to nejen pro starobylý ekologicko-kulturní význam, který má tento druh pro původní obyvatele kontinentu. „Zvyšují také biodiverzitu rostlin a živočichů, což by měl být dostatečný důvod,“ uzavírá Baldes.
