Třpytky jakožto soubor reflexních částeček, původně z přírodních zdrojů, jsou již dlouho prostředkem ozvláštnění matných povrchů. Jenomže třeba na rozdíl od Mayů, kteří k prozáření nátěrů používali slídu, nám současné moderní technologie poskytly nekonečné množství syntetických náhražek. Třpytky na bázi umělých hmot se blyští v kosmetice, svíčkách, ale i třeba v balicím papíru a v opalovacích krémech.
„Závadnost třpytek spočívá v jejich malinkatých rozměrech... kvůli kterým jsou navíc velmi pohyblivé,“ říká Robert Hale, environmentální vědec. Podle odborných zpráv se tyto takzvané mikroplasty nacházejí už všude – od Antarktidy po oceánské hlubiny. Podle nejnovějších výzkumů jsou již přítomné i v mateřské placentě a srdečních cévách člověka.
Nebezpečí tkví v malých rozměrech
Za mikročástečky se považují kousíčky plastu menší než pět milimetrů – což splňuje většina třpytek. Každá třpytka se pak obvykle skládá ze tří vrstev: plastového jádra, odrazivé vrstvy a tenké plastové vrstvy. Stejně jako ostatní mikroplasty, které jsou nejčastěji vedlejším produktem rozpadu větších vyrobených plastů, i třpytky vyvolávají znepokojení kvůli možnosti jejich snadného šíření v životním prostředí.
Mikroplasty se šíří v moři i po souši a vzhledem ke své velikosti je téměř nemožné je odstranit. Jejich vysoké koncentrace nejspíš brání růstu vodních organismů, jako je fytoplankton a zooplankton, které tvoří základ potravního řetězce a hrají klíčovou úlohu při produkci kyslíku a spotřebě oxidu uhličitého.
„Mikroplast je tak malý, v nanorozměrech – tedy o velikostech jedné miliardtiny metru –, že by ho [zooplankton] mohl pozřít a poškodit si tak svoje vnitřní ústrojí,“ uvádí autor jedné studie Rafael Barty Dextro, výzkumný biolog z Centra pro jadernou energii a zemědělství v Brazílii.
Vzorek vody z Lamanšského průlivu ukazuje typický rybí jídelníček. Bílý úlomek a roztřepené červené vlákno jsou polyetylen.
Jak škodí v těle živočichů
I malá množství třpytek se mohou rychle hromadit nejen ve větších organismech na vyšších stupních potravního řetězce, ale třeba i v buňkách. Staly se všudypřítomnou složkou prostředí, ve vysokých koncentracích se objevují ve vodních nádržích, ale i v mořských sedimentech, odkud se dostávají do těl drobných ryb a obratlovců. Následně se jimi živí větší druhy.
V rámci studie o úmrtnosti ryb vlivem virů Hale zjistil, že mikroplasty účinky viru zesilují, pravděpodobně tím, že způsobují fyzické poškození žaber, jimiž pak snadněji pronikají do těla patogeny. Při testech byly zjištěny mikroplasty v trávicím traktu i ve výkalech suchozemských živočichů, včetně hadů, ptáků a dokonce i hospodářských zvířat.
Nejde jen o samotný plast, který se může rozpouštět a tím kontaminovat okolní prostředí – třpytky se často vyrábějí za použití nejrůznějších toxických chemických přísad, aby bylo docíleno barevnosti a lesku. „To všechno se pak ve styku s vodou a vzduchem začne rozkládat a uvolňovat do vody,“ říká druhý výše zmíněný Dextro.
Nebezpečí pro lidský organismus
Ačkoli nejhorší dopady mikroplastu byly zjištěny u mořských živočichů a ekosystému, ohroženi jsou i lidé, a to zejména kosmetickými lesky. Hale varuje, že při přímém nanášení se látky ze třpytek mohou absorbovat do kůže nebo hrozí i vdechnutí celé třpytky.
Podle odhadu z roku 2019 člověk spolyká 74 000 až 121 000 mikroplastových částeček ročně. Fyziologické dopady se zatím zkoumají, ale přítomnost mikročástic v těle je podle vědce spojena s řadou zdravotních rizik, například s poškozením DNA, orgánovými dysfunkcemi a kardiovaskulárními problémy. V nedávné studii byla zjištěna souvislost mezi vysokým obsahem mikroplastů v arteriálním plaku a kardiovaskulárními problémy. Jiný výzkum zase odhalil souvislost mezi zánětlivým onemocněním střev a vyšší koncentrací mikroplastů ve výkalech.
I když třpytky v porovnání s jinými zdroji mikroplastů představují poměrně malý podíl znečištění, Hale je považuje za zbytečné riziko. „[Třpytky] jsou jednou z dobrovolných, ale významných expozic... a lze se jim snadno vyhnout.“
Biologicky odbouratelné třpytky září stejně jako ty pravé, aniž by však zůstávaly v životním prostředí po neomezenou dobu.
Množící se zákazy
Rostoucí obavy z nebezpečí, které záplava mikroplastů představuje, vedly některé úřady ke snaze o jejich úplnou eliminaci. Například Kalifornie v roce 2022 zvažovala podání návrhu zákona, který by zakazoval kosmetiku a další výrobky obsahující „záměrně přidané mikroplasty“.
Třpytky jsou zakázány i v rámci kalifornského každoročního rockového festivalu „Black Rock City“, stejně jako na desítkách britských hudebních festivalů. Takzvané „třpytkové zákazy“, jimiž se zakazuje výroba a prodej některých výrobků s obsahem mikroplastů, platí také na Novém Zélandu i v Evropské unii.
Biologicky odbouratelné třpytky
Některé země se však snaží si své maskéry a návštěvníky festivalů hýčkat alternativními řešeními, jako jsou například biologicky odbouratelné třpytky. Na trh se začínají dostávat neplastové varianty, vyrobené například z rostlinné celulózy, manioku a opět – jako před tisíci roky například v mayské kultuře – slídy.
Společnost Bioglitter, první výrobce neplastových třpytek, vyrábí své ekologické třpytky z celulózy. Z eukalyptového výtažku nejprve vyrobí tenkou vrstvičku, kterou rozřeže na šestiúhelníky a pokryje různými pigmenty. V některých výrobcích je pokrývá šelakem, což je lesklý výměšek červce lakového (Kerria lacca), jež výrobkům dodává lesk. Takto vyrobené třpytky se přirozeně rozloží za čtyři až šest týdnů po použití v prostředí s mikroorganismy, které je přemění na neškodné látky: vodu, oxid uhličitý a biomasu,“ říká Lauren Jonesová, zakladatelka společnosti Luminosity Glitter, která biotřpytky od Bioglitteru prodává.
Potíže však mohu způsobit i tyto biologicky odbouratelné třpytky. V předběžných studiích vědci zjistili, že celulózové a slídové třpytky škodí růstu rostlin jako okřehku menšího a fytoplanktonu více než běžné třpytky. „Je třeba provést také ekotoxikologický výzkum, který by prověřil dopady všech nových typů třpytek, abychom nakonec nevytvořili jen další problém,“ říká autorka Dannielle Greenová, ekoložka a odbornice na znečištění plasty z Anglia Ruskin University.
Sledujte nás v Google Zprávách