Když byla nápadná karmínově červená cikáda, známá pod latinským názvem Okanagana arctostaphylae, spatřena naposledy, začínal druhý rok první světové války a Sněmovna reprezentantů právě zamítla návrh na volební právo žen. Psal se rok 1915.
Po více než sto letech na jednu z nich v roce 2020 narazila Lucinda Collings Parkerová na své zahradě v kalifornském podhůří Sierra Nevada. Brouka, kterého nepoznala, vyfotila a jeho obrázek nahrála na internetové fórum občanské vědy „iNaturalist“.
Než se stačila navečeřet, všiml si jejího obrázku entomolog Will Chatfield-Taylor z Kansaské univerzity a předal jej skupině odborníků na cikády. Jeff Cole, vědecký pracovník Přírodovědného muzea okresu Los Angeles, a Elliott Smeds, vědecký pracovník Kalifornské akademie věd, se shodli na tom, že cikáda od Parkerové je rodu O. arctostaphylae – svatý grál mezi znovuobjevenými západními cikádami.
A tak zatímco lidé od Oklahomy až po Virginii letos na jaře upínaly své vyděšené zraky na miliardy cikád, které v ohromných houfech narušovaly baseballové zápasy a svatby, entomologové díky nálezu Parkerové otáčeli své hlavy spíše na opačnou stranu – na západ od Skalistých hor totiž žije mnohem více druhů cikád. A jsou poměrně neprobádané. Některé druhy byly spatřeny po velmi dlouhé době.
Hledání ztraceného druhu
Ve dnech, které následovaly po pozorování Parkerové, strávil Smeds hodiny ježděním po západních svazích kalifornského pohoří Sierra Nevada ve svém voze a se staženými okny naslouchal zvukům cikád. Podle druhů příbuzných té, kterou hledal, měl alespoň nějakou představu o tom, jaký zvuk by mohla vydávat.
Neobvyklá metoda se mu vyplatila. Když však Smeds nalezl první, ozývala se z nepřístupného útesu šest metrů nad jeho hlavou. Druhý den našel jinou za zamčenou bránou soukromého pozemku. Měl však štěstí, majitel, byť poněkud rozladěný, Smedsovi dovolil, aby cikády na jeho pozemku zkusil najít.
Netrvalo dlouho a Smeds je spatřil: necelé 4 centimetry dlouhý červený hmyz, s dramatickým zbarvením i vzhledem. Splynuly s červenými větvičkami hostitelských keřů manzanity. Několik týdnů po svém znovuobjevení cikády opět zmizely. Nyní však vědci věděli, kde a kdy je hledat. Znovu se jim to podařilo v roce 2023.
Pečlivé pátrání a několik dalších pozorování na platformě iNaturalist odhalilo, že se cikády vyskytují v trochu širším pásu západního úpatí kalifornské Sierry, než se předpokládalo. Nyní činila vzdálenost mezi nejsevernějším a nejjižnějším pozorováním 210 kilometrů. Po celé století se jim dařilo unikat, protože tráví dlouhé roky pod zemí. Když pak dospělí jedinci vylezou ven, je to v dusivém horku a uprostřed husté vegetace.
„Cikády jsou v podstatě přerostlé mšice,“ směje se Cole. Stejně jako mšice a další „praví brouci“ mají cikády sosák, který zabodávají do rostlin a vysávají z nich šťávu. Je to úspěšná strategie, díky ní se po celém světě vyskytuje více než 3 000 druhů cikád.
Cikády mají také dvoudílný životní cyklus. Nejdelší část života stráví pod zemí jako nymfy, kde sají šťávy z kořenů. Po jednom roce až sedmnácti letech, v závislosti na druhu, se vylíhnou ze země, čímž se z hnědého podzemního tvora tvaru fazole promění v okřídleného dospělce – v nejhlučnější hmyz na světě.
Na rozdíl od svých východních protějšků, jejichž výskyt lze předpovědět na desítky let dopředu, zůstávají životní cykly západních cikád zahaleny rouškou tajemství. Jaký je jejich areál? Kdy se objeví a na jak dlouho?
Věda pěstovaná nadšenci
Jen v Kalifornii je známo asi 80 druhů cikád. Přesto existuje jenom hrstka entomologů, kteří se na západní cikády zaměřují. Cikády vůbec zůstávají poměrně málo prozkoumané. Jejich dlouhý životní cyklus a sporadické výskyty se obtížně studují. Vědci mohou zřídkakdy čekat roky, než studované objekty vylezou ze země, a nemohou být všude najednou.
Zásadním nástrojem je proto komunita občanských vědců na platformě iNaturalist. Její uživatelé vyfotí rostlinu nebo živočicha a fotografii dávají okamžitě k dispozici on-line komunitě přírodovědců a odborníků, kteří mohou potvrdit či opravit prvotní identifikaci.
„Myslím si, že podobná situace se za poslední století stala tak stokrát – že během výletu někde v podhůří někdo našel tohohle skvělého červeného brouka, ale až díky iNaturalist se o tom začínáme dozvídat,“ říká Smeds.
Uživatelé platformy vygenerují denně desítky tisíc pozorování. Nikdy předtím neměli výzkumníci k dispozici tolik „očí“, které by za ně nahlížely do štěrbin, prohlížely houštiny a nahrávaly své nálezy v reálném čase. Pokud jde o cikády, do února tohoto roku vytvořilo v západní části USA více než 8 500 uživatelů skoro 17 000 záznamů. Najednou má hrstka vědců zabývajících se cikádami oči všude.
