Říká se, že každá generace si myslí, že je konec světa. Axolotl dlouhoprstý ze Santa Cruz však hledí do zapomnění už od roku 1967.
To je rok, kdy byl tento obojživelník zařazen na seznam ohrožených druhů podle zákona o ochraně ohrožených druhů, který předcházel zákonu o ohrožených druzích z roku 1973.
Tito třícentimetroví axolotlové, jejichž výskyt je omezen na dva pobřežní okresy jižně od San Franciska, jsou závislí na sezónních tůních a mokřadech, které se v důsledku klimatických změn, zemědělství a lidského rozvoje zmenšují. Vědci se domnívají, že celý areál výskytu tohoto poddruhu zahrnuje pouhých 39 km2.
Navzdory tomu tento odvážný tvor nějakým zázrakem přežil. Právě tato odolnost mu vynesla status milníku v rámci projektu Photo Ark časopisu National Geographic.
„Je to velmi přehlížený druh,“ říká Joel Sartore, badatel National Geographic, fotograf a tvůrce projektu Photo Ark, jehož cílem je zdokumentovat nejméně 20 000 druhů žijících v zoologických zahradách, akváriích a chovech v zajetí po celém světě.
Projekt Photo Ark
„Používáme černobílé pozadí, abychom nejen eliminovali rušivé vlivy, ale také dali všem zvířatům stejný hlas,“ říká Sartore, který projekt založil v roce 2006. „Axolotl je na těchto fotografiích stejně velký a slavný jako tygr. Všichni jsou stejně velcí.“
Axolotl dlouhoprstý ze Santa Cruz byl vybrán jako způsob, jak „ho představit, ukázat lidem, jak úžasné toto zvíře je a jak se drží v čase,“ říká Sartore.
Ačkoli není známo, kolik salamandrů ve volné přírodě ještě žije, je pravděpodobné, že jich zbylo jen velmi málo.
Obyvatelná zóna
Axolotlové, kteří se dožívají až deseti a více let, nemohou existovat bez mokřadů. Pro začátek, bez vody jejich vajíčka vysychají a hynou. Když se však z vajíček vylíhnou pulci, potřebují v sezónních rybnících a bažinách najít drobné vodní živočichy, jako jsou například kopinatci, kterými se mohou živit.
Sartore vyfotografoval tohoto axolotla dlouhoprstého ze Santa Cruz v Southwest Fisheries Science Center v San Diegu v Kalifornii.
„Pokud [zdroje vody] nevydrží dostatečně dlouho na to, aby larvy salamandrů dokončily svůj vývoj, pak přijdeme o celou jejich generaci,“ říká Eric Palkovacs, sladkovodní ekolog a člen týmu Kalifornské univerzity v Santa Cruz, který se snaží o záchranu tohoto druhu.
Problémem však může být i příliš mnoho deště.
„Pokud se v rybnících drží voda po celý rok, pak jsou náchylné k napadení několika invazivními druhy, jako jsou skokan volský nebo živorodka komáři,“ které se rády živí axolotly, vysvětluje Palkovacs.
„Takže potřebujeme takovou tu zlatou střední cestu, kdy není příliš vlhko a příliš sucho,“ říká.
A právě zde přichází na řadu změna klimatu. V Kalifornii jsou srážky stále extrémnější v obou směrech, několik let po sobě je sucho, po kterém následuje několik let velmi vlhkých zim, říká Palkovacs.
Tím však potíže nekončí: Jakmile se pulci promění v dospělé jedince, potřebují zdravé dubové lesy, které jsou často káceny, aby uvolnily místo zemědělství a zástavbě. Tato lidská činnost také fragmentuje životní prostředí axolotlů, což snižuje pravděpodobnost, že se dospělí jedinci navzájem najdou a rozmnoží.
Člověk zasahuje
Palkovacs říká, že bez nějakého zásahu by i tak odolný druh směřoval k vyhynutí. Proto se v roce 2020 lidé rozhodli pomoci.
Ve spolupráci s americkou organizací U.S. Fish and Wildlife Service začali Palkovacs a jeho kolegové každoročně odchytávat hrstku dospělých axolotlů dlouhoprstých ze Santa Cruz, kteří se vraceli do chovných rybníků.
Poté vědci umístili obojživelníky do umělých rybníků se sedimentem a divokou vegetací, které se nacházely v areálu Kalifornské univerzity v Santa Cruz.
Larvy tohoto salamandra jsou žluté a mají opeřené vnější žábry, které pomáhají přijímat více kyslíku.
Nejenže to vědcům umožnilo pomoci axolotlům rozmnožovat se v kontrolovaných podmínkách – správné množství vody, ochrana před predátory –, ale také to týmu umožnilo vytvořit křížence mezi populacemi, které již nejsou propojeny, což by mohlo po jejich reintrodukci do přírody přinést určitou genetickou rozmanitost.
Tým zatím vrátil asi 3500 těchto v zajetí odchovaných obojživelníků do jejich původních rybníků. V další fázi se bude pomocí genetiky sledovat, zda reintrodukce skutečně vytvářejí silnější populace.
Nakonec je cílem vytvořit rámec, který by mohl být použit k záchraně dalších druhů z okraje, říká Palkovacs.
„Všichni jsme svázáni dohromady“
„Skutečnost, že existuje tým lidí, kteří už léta pracují na záchraně [axolotla dlouhoprstého ze Santa Cruz] a opravdu jim na tom velmi záleží, mě inspiruje,“ říká Sartore. „Dává mi to naději.“
Říká také, že to naznačuje širší souvislosti. Koneckonců, práce na boji proti změně klimatu by mohla odvrátit vyhynutí nesčetných druhů, které za dobu existence Photo Ark vyfotografoval. Některé z nich, jako například Rabbsovu třásnoprstou rosnici nebo králíka trpasličího z povodí řeky Columbia, už také viděl mizet.
„Klimatické změny zasahují do všech koutů světa a ovlivňují malého axolotla na pobřeží, stejně jako nás ovlivňují rekordní vlny veder,“ říká Sartore. „Všichni jsme svázáni dohromady.“
