Vombati jsou vačnatci pocházející z Austrálie, kteří jsou známí především tím, že jejich tělesný odpad má tvar kostek či cihliček.
Ačkoli tato zvláštnost vyvolává zvědavost už dlouho, skutečný výzkum jejich výkalů je zatím bez konkrétních výsledků. Vědci o tomto fenoménu až donedávna spíše mlčeli.
První teorie o kostkách trusu
Tématem vombatího trusu se začala zabývat Patricia Yangová, výzkumnice z Georgijského technologického institutu, která se specializuje na tělní tekutiny, v roce 2018, když se o tomto tématu dozvěděla na jedné konferenci.
„Moc jsem tomu nevěřila,“ říká Yangová. Ale poté, co si potvrdila pravdivost informace, snažila se zjistit, proč a jak se vombati vyprazdňují právě takto.
„Lidé měli nejrůznější teorie,“ uvádí Mike Swinbourne, odborník na vombaty z univerzity v australském Adelaide. Jedním z populárních tvrzení je, že zvířata za sebou zanechávají kostky proto, aby je mohli skládat na sebe a označit si tak svoje teritorium, aniž by se jim jednotlivé kusy rozkutálely. Swinbourne však tvrdí, že je tato představa mylná.
Vombati sice používají svůj trus k označování území, ale „není to tak, že by se snažili stavět malé cihlové pyramidy,“ říká. „Prostě jenom konají potřebu, nic víc.“
Podle Swinbournea souvisí krychlový tvar jejich výkalů spíše se suchým prostředím, v němž většina vombatů žije. „Musejí z potravy vyždímat opravdu každou kapku vlhkosti,“ řekl. A někdy v zoologických zahradách, kde mají zvířata snadnější přístup k vodě, má podle Swinbourna jejich trus méně krychlovitý tvar. Až v suchém prostředí jsou jejich výkaly krychlovitější s ostřejšími úhly.
Vlhkost sice hraje roli, ale „je to také faktor primárního trávicího traktu,“ dodává Bill Zeigler, viceprezident pro programy pro zvířata v Brookfieldské zoo v Chicagu, která chová vombaty už od roku 1969. Peter Clements, prezident organizace Wombats SA v jižní Austrálii, souhlasí a uvažuje, že jde zřejmě o kombinaci obou faktorů.
Hledání odpovědí
Najít konkrétnější odpověď však není jednoduché. Yangové a jejím kolegům trvalo několik měsíců, než pro účely svojí studie získali vnitřnosti vombatů. Žádná zoologická zahrada v Severní Americe žádné neměla, a tak si Yangová nechala poslat střeva dvou vombatů, kteří uhynuli na australských silnicích.
„Nejdřív jsem si myslela, že by mohli mít hranatý konečník nebo že se [kostka] tvoří přímo v oblasti okolo žaludku,“ říká. Ale ani jedna z těchto hypotéz se nepotvrdila. Důležitější v tomto ohledu bylo, jak se střeva vombatů roztahují.
Při trávení se potrava posunuje se střevem a jeho tlakem se výkaly tvarují – to znamená, že tvar střeva ovlivňuje tvar trusu. Yangová a její tým proto roztáhli střeva vombatů a pro srovnání i prasat pomocí balónku a měřili jejich roztažnost.
Pružnost prasečího střeva byla poměrně rovnoměrná, což by vysvětlovalo kulatější trus tohoto zvířete. Střeva vombatů však měla mnohem nepravidelnější tvar. Yangová pozorovala dvě výrazné rýhy, v nichž je střevo roztažitelnější, které podle ní stojí za krychlovým tvarem trusu.
„Je to opravdu poprvé, co jsem viděl, že by někdo přišel s dobrým biologickým, fyziologickým vysvětlením,“ řekl Swinbourne, který návrh recenzoval. Clements, který také četl první studii, dodal: „Myslím si, že je to užitečný příspěvek, ale hodilo by se nám více vysvětlení možného mechanismu.“
Yangová souhlasí s tím, že stále existuje řada otázek, na něž je třeba odpovědět, a ve výzkumu pokračuje. Od té doby už publikovala studii, která způsob formování výkalů do těchto ostrohranných kostek popisuje. Už z prvních zjištění vyplývá zajímavý dopad v nečekaném odvětví – totiž v průmyslu.
Krychle, říká Yangová, jsou v přírodě velmi vzácné. „V současné době máme k dispozici pouze dvě metody výroby kostek,“ říká a dodává, že lidé kostky buďto formují z měkkých materiálů, nebo je vyřezávají z tvrdších předmětů. „Vombati mají třetí způsob.“
Vombati mají tvrdé pozadí, jímž se brání v případě nebezpečí
Zajímavé je, že vombati používají k ochraně před predátory svoje pozadí. Přestože mají velké zuby a drápy, brání se také tvrdými „kýtami“ z husté pojivové tkáně a tvrdé chrupavky.
V případě ohrožení obvykle utečou do svých nor, kde právě pozadím blokují vchod a chránit si tak před útoky predátora hlavu. Jakmile predátor udělá tu chybu, že se vydá za vombatem dovnitř, může jej vombat zabít právě pomocí svého pozadí, jímž mu rozmáčkne lebku o strop tunelu.
