Skoro všichni hlavonožci – třída obyvatel oceánů, do níž náležejí chobotnice, sépie a olihně – mají neuvěřitelnou schopnost měnit nejen barvu a vzory na kůži, ale i tvar a strukturu těla. Rychlost, s jakou to zvládají, nemá v živočišné říši konkurenci.
„Jsou v tom nejlepší ze všech, které známe,“ říká Michael Vecchione, kurátor oddělení hlavonožců ve Smithsonově národním přírodovědném muzeu v USA. Ze všech jejich dovedností je tato obzvlášť překvapivá, protože většina hlavonožců je barvoslepá, takže zatím nechápeme, jak mohou vnímat barvy, podle nichž se mění. „Schopnost měnit barvu a texturu musela být pro ně evolučně důležitá, když si ji vytvořili a když se u nich vyvinulo tolik různých variant,“ říká Vecchione. Podle některých vědeckých studií si každý druh hlavonožce vyvinul až třicet různých škál vzorů, jak „zmizet z očí“.
Tito měkkýši mají kůži pokrytou miliony „pixelovitých“ buněk zvaných chromatofory – váčky naplněnými pigmentem a obepnutými vlastním svalovým vláknem. Tímto svalem váčky roztahují a zaplavují barvami, či je naopak smrští a zmenší, a vytvoří tak rozmanité a složité vzory. Chobotnice a sépie jsou navíc pokryty malými hrbolky, chlopněmi, větévkami a hřebínky zvanými papily: umí je nechat vystoupit nebo je vyhlazovat, a vytvářet tak různé struktury kůže.
Příkladů kamufláže by bylo hodně. Chobotnice modrá (Octopus cyanea) může na plochých písčitých površích získat téměř průhlednou béžovou a bílou barvu; na hrbolatých skalách zase tmavou, skvrnitou a členitou; podél korálů zazářit oranžovými, červenými a hnědými ostny. Sépie se někdy shlukují, scvrkávají se a schovávají ramena, aby vypadaly jako chomáče řas, a mláďata sépie obrovské (Sepia apama), skrývající se v porostu, vysílají po těle vlny stínovaných tmavě hnědozelených pigmentů, jimiž imitují pohyb vlnících se mořských řas.
Vycenit cizí zuby
V některých případech musejí hlavonožci provést pravý opak splynutí s okolím, chtějí-li se vypořádat s predátorem – vystoupit z okolí a budit hrůzu. Mnoho druhů chobotnic dokáže změnit barvu těla na tmavou a zakalenou, ztmavit oči a protáhnout tělo i chapadla tak, aby vypadaly větší a delší. Sépie dokonce na svém plášti – připomínajícím vak – mají na zádech tvary podobné očím, jimiž predátora klamou. Barevné kroužky silně jedovaté chobotnice kroužkované se po několika setkáních s predátorem stávají snadno zapamatovatelným varováním.
Chobotnice mimická (Thaumoctopus mimicus) se umí vydávat za živočichy nebezpečnější nebo jedovatější, než je ona sama. Kromě mnoha dalších převleků dokáže roztáhnout chapadla a svému nepříteli předvést bílé a hnědé pruhy, díky nimž vypadá jako velmi jedovatý perutýn ohnivý.
Lovy v převleku
Někdy je však lepší vypadat méně hrozivě – aby se chobotnice dokázala přiblížit se ke své kořisti. Vědci si například všimli, že sépie faraonova (Sepia pharaonis) využívá své zbarvení, strukturu těla a pohyb tak, aby před svojí kořistí – tropickou rybou sapínem síťkovaným – vypadala jako neškodný krab poustevník. Oliheň karibská (Sepioteuthis sepioide) umí zase plavat obráceně a mávat chapadly jako ploutvemi, aby připomínala býložravou rybu ploskozubce, což využívají mimo jiné i k přiblížení se ke svojí kořisti.
Hlavonožci dokážou na svém těle také vytvořit barevné pruhy, kruhy a vzory, kterými vytvářejí iluzi pohybu. Martin How, výzkumník v oblasti ekologie zraku na Bristolské univerzitě, studuje, jak se sépie velká (Sepia latimanus) na cestě ke kořisti vlní v dramatických tmavých barevných kruzích od hlavy až po chapadla. „Je to skoro, jako když se kouzelník snaží zhypnotizovat své publikum,“ říká a tvrdí, že to sépii pomáhá maskovat se při svém přibližování, aby kořist zaskočila.
Pulzující tmavé vzory vědci pozorovali i u nočního druhu chobotnice (Octopus laqueus), jež využívá obrácenou iluzi – budí dojem, jako by se pohybovala vpřed, i když zůstává nehybná. Tím podle Howa oklame kořist a přinutí ji pohnout se z úkrytu. Stejně se při lovu chovají i jiné druhy chobotnic.
„Desítky let jsme studovali maskování jako statickou záležitost,“ říká How. „Teď, když víme, že možná i změna tvaru a barvy, získáváme další zajímavý díl do svojí skládačky vědomostí.“
Komunikační signály
Změnu vzhledu u hlavonožců vědci pozorovali také u společenského tvora kalmara peruánského (Dosidicus gigas). Díky buňkám zvaným fotofory kalmaři vytvářejí světelné pozadí, na kterém se „promítají“ barevné změny, jejichž prostřednictvím umějí komunikovat i v mořských hlubinách, kde je nedostatek světla. Podle Vecchioneho tyto signály nejspíš využívají k organizování pohybu v hejnech při každodenní „vertikální migraci“ mezi hlubšími a mělčími vodami.
Samci olihní velkých pomocí kožních signálů také odhánějí jiné samce; demonstrují svou dominanci tím, že se jim po těle míhají tmavé barevné šipky. Podobně samci sépií při setkání zastrašují soka zebrovanými vzory černých a bílých pruhů a máváním ploutvemi.
Ctitel v dámském převleku
Snažit se zalíbit se opačnému pohlaví je – přinejmenším v určité fázi života – vlastní víceméně všem živočichům. Aby samci chobotnice modré (Octopus cyanea) co nejlépe zapůsobili na své dámy, například zblednou a rozkmitají černé pruhy na těle. Samci chobotnice karibské (Sepioteuthis sepioidea) se zase zbarví do syté tmavě červené barvy.
Jiní nápadníci – konkrétně samečci sépie vějířovité – při námluvách mění barvu i držení těla, čímž se vydávají za samice. Snaží se tak nepozorovaně přiblížit se k jiným samicím a pářit se s nimi přímo pod nosem většího samce. Tato schopnost je ještě vylepšena u některých druhů jedinečnou schopností: na jednotlivých polovině těla předvádět oba vzory najednou, tedy namlouvací vzor pro samici i klamný vzor pro svého soka.
Záměr nepotvrzen
Navzdory celé řadě zajímavých změn barvy, tvaru a struktury těla hlavonožců, o kterých bychom mohli prohlásit, že slouží k dosažení určitého cíle, zatím žádný výzkum neprokázal cílený záměr – tedy například, zda chobotnice napodobují hrozivější mořské tvory vědomě. „Neznamená to, že by si chobotnice sama uvědomovala, co dělá,“ říká Tessa Montagueová, neuroložka zabývající se hlavonožci na Kolumbijské univerzitě. Podle ní jde nejspíš o případ přirozeného výběru. Některý z těchto živočichů se tak mohl začít chovat, aby neskončil jako kořist, a tato osvědčená metoda se pak dědila dál.
Montagueová zkoumá změny barvy a vzoru kůže hlavonožců pro účely hlubšího rozboru jejich mozkové činnosti. Například když hlavonožec při útěku před predátorem ukazuje své výstražné vzory, jde pravděpodobně o mimovolní reakci v důsledku činnosti jeho mozku, vysvětluje vědkyně. Jeho kůže nejspíš odráží to, co v danou chvíli cítí: strach, stres, agresi nebo touhu pářit se.
Tyto záběry chobotnice, měnící barvy ve spánku, vědci použili ke studiu, zda hlavonožci při spánku sní. Podle Montagueové skutečně může jít o vnější fyzický projev vnitřního duševního stavu. „Mají neuvěřitelně elektrizující kůži, na níž se v podstatě odráží to, na co zvíře myslí.“
