Pro mořské želvy existuje jen málo dokonalejších stanovišť než chladné vody Tichého oceánu kolem zeleného atolu Enewetak na půli cesty mezi Austrálií a Havají.
Dokonalá, tedy až na radiaci, která jí prostupuje. Po obsazení atolu během druhé světové války zde Spojené státy 43krát testovaly jaderné zbraně a následně vzniklý radioaktivní odpad pohřbily do betonové hrobky, která od té doby začala prosakovat.
Nyní vědci objevili jaderné známky radioaktivního odpadu v krunýři mořských želv žijících v okolních vodách, čímž se želvy staly jedním z řady živočichů, kteří jsou zasaženi globální jadernou kontaminací.
Radiace z jaderných testů a katastrof se projevuje na fauně po celém světě, od tropických oceánů přes německé lesy až po japonské hory. Přestože tato zvířata svým zářením člověka zpravidla neohrožují, jsou dokladem jaderného dědictví lidstva.
"Je to varovný příběh," říká Georg Steinhauser, radiochemik z Technické univerzity ve Vídni a odborník na radioaktivitu zvířat. "Příroda nezapomíná."
Mořské želvy z atolu Enewetak
Velká část radioaktivního zamoření světa pochází z testů prováděných světovými mocnostmi, které se ve 20. století předháněly ve vývoji silných zbraní. Spojené státy testovaly jaderné zbraně v letech 1948 až 1958 na atolu Enewetak.
V roce 1977 začaly USA atol čistit od radioaktivního odpadu, jehož většina je pohřbena v betonu na jednom z ostrovů. Vědci z provedené studie o jaderných stopách želv předpokládají, že při čištění byly narušeny kontaminované sedimenty, které se usadily v laguně atolu. Domnívají se, že tento sediment pak želvy při plavání spolkly, nebo že ovlivnil řasy a chaluhy, které tvoří velkou část potravy mořských želv.
Mořská želva zkoumaná vědci byla nalezena pouhý rok po zahájení čištění. Stopy radiace v těchto sedimentech se dostaly do krunýře želvy ve vrstvách, které mohli vědci změřit, říká Cyler Conrad, výzkumný pracovník z Pacific Northwest National Laboratory, který studii vedl.
Conrad přirovnal želvy k "živým záznamům radiace", které používají svůj krunýř k měření radiace stejně, jako letokruhy v kmeni stromu zaznamenávají jeho stáří.
"Neměl jsem plnou představu o tom, jak jsou tyto jaderné signály v životním prostředí rozšířené," říká Conrad, který studoval také želvy se známkami radiace způsobené člověkem v Mohavské poušti, u řeky Savannah v Jižní Karolíně a v rezervaci Oak Ridge v Tennessee. "Tolik různých želv na tolika různých místech bylo ovlivněno jadernou aktivitou, která se v těchto lokalitách vyskytovala."
Divoká prasata v Bavorsku, Německo
Zkoušky zbraní také šíří kontaminaci tím, že vystřelují husté chuchvalce ozářeného prachu a popela nazývané spad do horních vrstev atmosféry, kde mohou obíhat planetu a následně se usazovat i ve vzdálených lokalitách.
Vzorky jazyka divočáků v Bavorsku vykazovaly až 15 000 becquerelů záření na kilogram.
V bavorských lesích například někteří divočáci občas zadržují ohromující množství radiace. Vědci dlouho předpokládali, že spad vznikl v důsledku katastrofálního roztavení jaderné elektrárny Černobyl na nedaleké Ukrajině v roce 1986.
V nedávné studii však Steinhauser a jeho tým zjistili, že až 68 % kontaminace bavorských divočáků pochází z globálních jaderných testů - prováděných kdekoli od Sibiře po Tichý oceán. Díky zjištění specifického složení jaderných stop různých izotopů cesia, z nichž některé jsou radioaktivní, Steinhauserův tým vyloučil Černobyl jako hlavní zdroj kontaminace.
Divočáci se kontaminovali konzumací lanýžů, které absorbovaly radiaci z jaderného spadu, jenž se usadil v blízké půdě.
Steinhauser zkoumal vzorky divočáků, obvykle z jejich jazyků, a zjistil, že na každý kilogram masa připadá 15 000 becquerelů záření. Tato čísla výrazně překračovala evropský bezpečnostní limit 600 becquerelů na kilogram.
Když přišly první výsledky, jeden ze Steinhauserových doktorandů řekl: "Není možné, aby v divočácích bylo tolik cesia ze zbraní," vzpomíná. Teprve poté, co měření znovu zkontrolovali, dospěli k závěru, že "divočáci obsahují více cesia ze starých jaderných zbraní, než se předpokládalo".
Norští sobi
Následky Černobylu jsou zřetelně patrné i jinde v Evropě. Tato katastrofa způsobila, že se radioaktivní spad rozšířil po celém kontinentu a zanechal radioaktivní dědictví, které se táhne až do současnosti. "Evropa je silně kontaminovaná Černobylem. Je to náš zdroj radioaktivního cesia číslo jedna," říká Steinhauser.
U sobů v Norsku se po konzumaci hub a lišejníků zasažených radiací z Černobylu objevily známky jaderných stop.
Velká část radioaktivního spadu se dostala na severozápad do Norska, kde dopadla v dešťových kapkách. Protože cesta spadu závisela na nepředvídatelném počasí, "kontaminace nad Norskem v důsledku havárie není rovnoměrně rozložena," vysvětluje Runhild Gjelsvik, vědecká pracovnice Norského úřadu pro radiační a jadernou bezpečnost. "Je velmi nerovnoměrná."
Spad absorbovaly houby a lišejníky, které jsou podle Gjelsvik vůči spadu zranitelné, protože nemají kořenový systém a živiny přijímají ze vzduchu. Ty pak snědla stáda sobů. Bezprostředně po černobylské havárii obsahovalo maso některých sobů více než 100 000 becquerelů na kilogram.
V současné době, říká Gjelsvik, byla většina kontaminovaných lišejníků spasena, což znamená, že radioaktivita ve většině norských sobů je pod evropskou bezpečnostní normou. Ale v některých letech, kdy divoké houby rostou ve větším množství než obvykle, mohou vzorky masa vykazovat nárůst až na 2 000 becquerelů.
"Radioaktivní látky pocházející z Černobylu se stále přenášejí z půdy do hub, rostlin, zvířat a lidí," říká Gjelsvik.
Makakové z Japonska
V Japonsku trápí podobný problém opice červenolící.
Podle studie, kterou vedl profesor Shin-ichi Hayama z Nippon Veterinary and Life Science University, se po katastrofálním roztavení jaderné elektrárny Fukušima Daiichi v roce 2011 zvýšila koncentrace cesia v nedalekých japonských makacích až na 13 500 becquerelů na kilogram.
Podle Hayamova výzkumu, který se zaměřil především na vzorky tkání ze zadních končetin makaků, se do nich kontaminace pravděpodobně dostala konzumací pupenů a kůry místních stromů a dalších potravin, jako jsou houby a bambusové výhonky, které přijímají radioaktivní cesium ze země.
Vysoké koncentrace cesia, které se v posledním desetiletí snížily, vedly Hayamu k domněnce, že u opic narozených po havárii mohlo dojít ke zpoždění růstu a měly menší hlavu.
Jsou tato zvířata nebezpečná?
Vědci, kteří radioaktivní zvířata studují, zdůrazňují, že je velmi nepravděpodobné, že by záření, které obsahují, někdy ohrozilo člověka. Některá z nich, jako například fukušimští makakové, se nejedí, a proto nepředstavují žádnou hrozbu. Jiné, jako například mořské želvy, obsahují tak málo radiace, že nepředstavují žádné nebezpečí.
Jiná zvířata, jako bavorští kanci a norští sobi, jsou monitorována, aby se zajistilo, že se ke spotřebitelům nedostane nebezpečné maso. "Regulační limity jsou velmi přísné," říká Steinhauser. Přesto mají tato zjištění "obrovské důsledky", dodává. "Po mnoho let jsme se spokojili s předpokladem, že se jaderný spad dostane někam jinam. Ale 'někde jinde' neznamená, že je ztracen."
Sledujte nás v Google Zprávách