Wiccanská kněžka a novinářka Margot Adlerová napsala v knize Drawing Down the Moon: Čarodějnice, druidové, uctívači bohyň a další pohané v Americe, že „samotná síla slova čarodějnice spočívá v jeho nepřesnosti. Není to jen slovo, ale archetyp, shluk mocných obrazů.“

Neurčitost toho, co přesně je čarodějnice, je součástí vzrušení – a strachu. Je to termín s dalekosáhlým významem, jehož odkazy sahají tisíce let od řecké mytologie a Bible až po trička v současném Salemu ve státě Massachusetts. Mezi mnoha čarodějnicemi z mýtů, folklóru a filmu jsou zde dvě celuloidové ikony, které stále podněcují naši představivost.

Ježibaba na koštěti

Na čtvrtém místě seznamu největších padouchů Amerického filmového institutu je Zlá čarodějnice ze Západu z filmu Čaroděj ze země Oz. Blíží se sto let od premiéry filmu v roce 1939 a stále dokáže vyvolat u diváků všech věkových kategorií třes a chvění.

Co z ní dělá nejen ikonického padoucha, ale také ikonickou čarodějnici? Její fyzická podoba je standardně čarodějnická. Černý klobouk? Ale jistě, a to věžovitě vysoký, s odstrašujícím kšiltem. Má hákovitý nos, špičatou bradu doplněnou bradavicí a neskutečně dlouhé prsty zakončené ostrými nehty, a to vše je pokryto jasně zelenou kůží.

Výhrůžku o několik stupňů zvýší, když přidá trochu kdákání, které se kroutí z každé staccatové slabiky: „Dostanu tě, ty moje krasavice, a tvého malého psa taky.“ Po svém smrtícím prohlášení následuje dramatické zavrtění, než zmizí v oblaku krvavě rudého dýmu a výbuchu ohně.

Nejezdí jen na koštěti. Vleče za sebou hustý oblak černého dýmu a s přehnaným kdákáním, které jí hrozivě vychází ze zelených rtů, Zlá čarodějnice ze Západu pomocí koštěte čmárá po obloze „Vzdejte se Dorotky“.

V okamžiku, kdy nejděsivější skupina familiárů (zvířecích společníků), jaká kdy byla převedena na filmové plátno – horda létajících opic – vzlétne, aby splnila její příkaz a unesla Dorotku a Tota, Zlá čarodějnice ze Západu natolik vystihuje všechny čarodějnické stereotypy, že všechny následující čarodějnice na plátně mohou jen vzdát hold.

Přesto je Zlá čarodějnice ze Západu babiznou, která téměř nikdy nebyla. Producent filmu Mervyn LeRoy se inspiroval Disneyho okouzlující zlou královnou ve Sněhurce, která byla uvedena rok předtím, a chtěl, aby Zlá čarodějnice byla stejně nádherná, a pro tuto roli si vybral elegantní herečku Gale Sondergaardovou. Sondergaardová však nabídku odmítla a 10. října 1938, pouhé tři dny před začátkem natáčení, byla obsazena Margaret Hamiltonová. Zelená barva byla hojně nanesena a nejčarodějnější ze všech čarodějnických ikon byla na světě.

Děsivá proměna

„Kouzelné zrcadlo na stěně, kdo je nejkrásnější ze všech?“ ptá se panovačně zlá královna.

V této chvíli je v animovaném filmu Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 – natočeném podle pohádky bratří Grimmů a obsahujícím prvky staroslovanské čarodějky-královny Grimhildr, s níž má Zlá královna společné jméno – královna těsným uchazečem o titul nejkrásnější. Na konci příběhu se však promění do podoby čarodějnice, která je s čarodějnicemi tak úzce ztotožňována, a stane se pro ni charakteristickým ikonickým pohybem měnícím podobu.

„Půjdu sama do chaloupky trpaslíků v tak dokonalém převleku, že nikdo nebude mít podezření,“ začíná její monolog o proměně. Pak její dlouhé zúžené prsty přejedou palcem po polici s knihami. Uchopí svazek a stránka se otevře, aby odhalila „Podomní recept na převlek“, který zahrnuje mimo jiné následující ingredience: „Mumiový prach, abych zestárla. Aby zahalil můj oděv, čerň noci ... K vybělení vlasů, výkřik strachu.“

Její krásné, i když poněkud ostré rysy – vyklenuté obočí, krvavě rudé rty a neskutečně dlouhé řasy – se odrážejí v jejím kalichu, když pije svůj kouzelný nápoj. Během několika okamžiků se před našima očima děsivě promění. „Je mnohem zajímavější než Sněhurka,“ říká emeritní harvardská folkloristka Maria Tatar . „Je to krásná královna, která je moudrá a lstivá, a stane se z ní krkavčice, kterou vidí jen Sněhurka a která je odsunuta na okraj společnosti.“

Její havraní černé vlasy se nejprve promění ve změť zacuchaných, zplihlých šedivých pramenů. Její prsty se ztenčí na šířku kosti a klouby se groteskně vyklenou. Když se kdysi hrdý kočár Zlé královny sesune a složí do hrbu, zaskřípe: „Můj hlas! Můj hlas!“ Nakonec jí ruka klesne před obličej, aby odhalila nejprve vypoulené oči, pak hákovitý a bradavičnatý nos, rty zmizely v jednozubé, zející tlamě.

Stárnoucí a silné ženy

Zlá královna nejenže vytvořila ikonické ztělesnění stereotypu americké čarodějnice, ale také během několika vteřin obnažila napětí dichotomie netvor-kráska. Legie mladých diváků měly tuto představu čarodějnice zakořeněnou ve své psychice. Ztělesňuje jak svůdnici, o níž víme, že je zlá, ale nedá se jí odolat, tak zdánlivě neškodnou stařenu, která vyčkává, až nás zničí. Je to scéna, která nejen odráží kulturní úzkosti – o stárnutí a zlých ženách a o všech způsobech, jakými může zdání klamat – ale také je vytváří. Ať už v jakékoliv podobě, nebo v takové, kterou si zatím neumíme představit, je to žena, o níž víme, že bychom se jí měli bát. Je to mrazivé odhalení. Stejně jako Sněhurka možná nedokážeme rozpoznat lidi, kterých bychom se měli bát.