Demografická analýza jim totiž ukázala, že během dalších třiceti let nebude v 19 velkých krajinných areálech žít už vůbec nikdo. Mladší lidé se přestěhovali do měst, které občas rostou špatným směrem buď k moři, odkud může přijít tsunami, anebo do strmých svahů, kde hrozí sesuvy půdy. Ty jsou stále častější, protože intenzita a počet přívalových srážek roste.
Model kompaktních center
Japonský venkov je závislý na silnicích s mnoha mosty a na dlouhých trasách elektrických a vodovodních sítí, které se pro zmenšující se a stárnoucí populaci přestávají vyplácet. Základem japonského modelu chytrého zmenšování je proto výběr a kompakce sídel.
Jako jádro nově budovaného centra obvykle slouží místo, které je dopravně a infrastrukturně dobře umístěné a má přitom nějakou historickou hodnotu, třeba dřevěné domy tradiční venkovské zástavby. K tomuto centru se přestěhovávají ze vzdálenějších „samot“ další lidé, kterým se municipality snaží zajistit základní služby, jako je obchod, lékař a zubař. Zbytek krajiny se víceméně nechává zpustnout a místní komunikace již nejsou udržovány.
Příběh Lipska
Nám je pravděpodobně bližší příklad města, které leží kousek za našimi hranicemi – Lipska. Počátkem 20. století se jednalo o jedno z nejrychleji rostoucích evropských měst s populací kolem 700 tisíc. Ve „zlatých dobách“ NDR Lipsko mělo víc jak milion obyvatel a velikostí se tehdy podobalo Praze. Jenže začalo jako mnoho evropských měst vyhnívat zevnitř.
Historické centrum bylo zanedbané a rychle se vyprazdňovalo, protože výstavba se soustředila na okrajová sídliště. Během pěti let po roce 1990 Lipsko ztratilo 85 % pracovních příležitostí. Odliv lidí z východních zemí na německý západ do roku 2000 dosáhl asi 1,2 milionu lidí. Tuto ztrátu nedokázala nahradit ani pověstná „divoká migrace“, která navíc přinesla problémy jiného druhu.
Cesta k záchraně
První pokusy, jak zachránit město, ze kterého odešlo asi 100 tisíc obyvatel se týkaly koncepce děravé sídelní plochy (tzv. perforated urban landscape), kdy bylo nutné zbourat skoro třetinu neobývaných paneláků a z takto získaných ploch vytvořit nové městské parky. To nešlo financovat jenom z městských prostředků, takže do hry musel vstoupit stát, který si vymohl určitý právní a rozhodovací rámec.
Úhel pohledu se několikrát podle postupně získávaných zkušeností měnil. Zpočátku se mluvilo o koncepci dobře integrovaného, částečně multikulturního sociálního města (Soziale Stadt), ale do určité míry se jednalo o politický sen.
Další fází byl celkový program obnovy východních německých zemí (Stadtumabu Ost, 2001-2009), který se nakonec přelil do urbanistických plánů celých měst, kdy hlavním cílem byl kordinovaný postup developerů a radnice (Integrierte Stadtenwicklungspläne).
Možná bych měl na tomto místě uvést technickou poznámku, že cizí slova používám proto, že tento typ článků rovněž čtou architekti, urbanisté a zástupci obcí, takže jim může umožnit dohledat zdroje potřebné k řešení místních problémů. Všechny tyto plány měly z našeho pohledu jednu velkou slabost. Vyžadovaly takové finanční prostředky, na jaké asi nikdy nebudeme mít.
Financování proměny
I v bohatém Německu bylo nutné spojit síly fondů EU, státu, kraje, města a nevládních organizací. Těm byly např. zdarma nabídnuty domy určité historické hodnoty, tzv. Wächterhäuser, aby se o ně staraly a využívaly je ke svým aktivitám. Většinou ale neměly na opravu a údržbu peníze.
Dnes je Lipsko moderní, žádané město, které láká zejména mladé lidi, ale cesta nebyla snadná a budoucnost se nedá zaručit. Především německá vláda se do města snažila nalákat velké firmy, které však vyžadovaly řešení dopravní struktury a napojení na dálnice. Jiným zásadním krokem bylo udržení výše nájemného v rozumných mezích. Městské čtvrtě měly poměrně velkou rozhodovací svobodu a ve snaze konkurovat jiným čtvrtím téhož města volily chytré a prospěšné kroky.
Poučení pro Česko
Co z toho vyplývá pro nás? I náš venkov a některá menší města se zatím nenápadně zmenšují, ale během dalších dvaceti let nejspíš nabude tento proces na rychlosti a naléhavosti.
Je proto potřebné ujasnit si, kde jednou už kvůli údržbě mostů a silnic budou ležet kompaktní „střediskové obce“ a jak v nich zajistit základní služby nutné pro důstojný život. Myslím si, že je na čase se občas zamyslet nejenom nad růstem, ale také chytrým zmenšováním běžného prostoru našich životů.