Tento jev je docela obtížné vysvětlit, protože ve hře mohou být aerosoly, obsah vodní páry či výška a tlouštka mraků. Samotné mraky se chovají rozporuplným způsobem, protože ve dne mohou odrážet sluneční záření a tím Zemi ochlazovat, zatímco v noci působí jako peřina, která jen neochotně pouští teplo nahromaděné přes den nazpět do prostoru.
Měření ze satelitů ukazují, že ve dne se na severní polokouli tvoří méně mraků, než tomu bylo mezi roky 1970-2014, ale že noční mraky jsou stabilnější a hůř se rozpadají. Trend sice není nijak dramatický, ale je stabilní.
Nejedná se o žádnou katastrofu, ale přesto nejenom nás, ale třeba i stromy a ryby bude stát něco adaptačního úsilí. Ryby mají smůlu v tom, že potřebují kyslík, ale ten se lépe rozpouští v chladné vodě. Stromy zase v noci vydechují oxid uhličitý, ale i vodní páru. Umí se celkem dobře přizpůsobit, ale přeci jen během teplé noci ztratí o něco víc vody.
Odlišné chování nočních mraků bylo přitom objevené téměř „náhodou“. Klimatické modely obvykle pracují s denními průměry, anebo se soustřeďují na časová pásma, ale v tomto případě výzkumníci museli v obrovské hromadě klimatických dat rozlišit noční a denní měření.
Další zajímavý posun se dá pozorovat u bouřek a odpoledních dešťů, které na mnoha místech přicházejí asi o hodinu dřív než před lety. Je to proto, že povrch země, typicky ve městech a podél velkých komunikačních ploch typu dálnic a obřích parkovišť se zahřívá o něco víc, takže bouřkové mraky o něco dřív rostou do výšky a snáz se vyprší.
Na celé záležitosti je nejvíc kouzelné, že tam, kde jsme dřív uvažovali o prostém oteplování, se dnes setkáváme s bohatou scenérií nečekaných změn.
