Když se procházíte ulicemi evropských měst, možná si toho ani nevšimnete. Ale pod povrchem se už desítky let odehrává tichá revoluce. Rodí se méně a méně dětí. Trend nastoupený v 60. letech se podle odborníků začíná stále silněji podepisovat na výkonu evropských ekonomik.

„Růst HDP čtyř největších evropských ekonomik – Francie, Německa, Itálie a Spojeného království – se v posledních desetiletích zpomalil,“ uvádějí autoři studie v časopise European Economic Review. „Přetrvávání tohoto zpomalení naznačuje, že je v chodu strukturální změna s nízkou frekvencí.“

Ale co přesně se děje? A proč by nás to mělo zajímat?

Šedivějící kontinent

Představte si Evropu jako obří pyramidu postavenou z lidí. Dříve měla širokou základnu tvořenou dětmi a mladými lidmi, která se postupně zužovala směrem k vrcholu, kde byli senioři. Dnes se tato pyramida dramaticky mění – základna se zužuje, zatímco vrchol se rozšiřuje.

„Během posledních 50 let se střední délka života při narození v rozvinutých ekonomikách zvýšila téměř o deset let a podle prognóz OSN se bude i nadále zvyšovat,“ upozorňují statistici.

To znamená, že Evropané žijí déle než kdy dříve. Skvělá zpráva, ne? Ano i ne. Delší život je bezesporu úžasný dar. Problém je, že zatímco populace stárne, rodí se méně dětí, které by ji doplňovaly. Je to jako kdybyste měli stále více strávníků u stolu, ale méně lidí, kteří vaří a obsluhují.

A čísla jsou alarmující. Model předpovídá, že v příštích dvou desetiletích bude demografická změna tlačit roční růst HDP na obyvatele dolů o 0,76procentního bodu v Německu, 0,37 bodu ve Francii, 1,07 bodu v Itálii a 0,35 bodu ve Spojeném království. To jsou čísla, která mohou znamenat rozdíl mezi prosperitou a stagnací. Ostatní evropské země samozřejmě nezůstanou trendu ušetřeny.

Děti až po třicítce

Ještě před 50 lety bylo v Evropě běžné, že ženy měly první dítě kolem 24. roku života. Dnes je průměrný věk prvorodiček v mnoha evropských zemích 28-29 let. Odkládání rodičovství je jedním z hlavních faktorů, které přispívají k nízké porodnosti v Evropě.

„Mladí lidé dnes vstupují do partnerství a manželství později, částečně kvůli delšímu studiu a pozdějšímu dokončení vzdělání,“ vysvětluje demograf Wolfgang Lutz z Mezinárodního institutu pro aplikovanou systémovou analýzu v Rakousku.

Důvodů pro odklad rodičovství je ale více. Průzkumy ukazují, že ženy nad 33 let, které plánují otěhotnět, uvádějí jako nejčastější důvod odkladu vztahové problémy (74 %). Více než polovina zmiňuje jiné životní priority a pouze třetina uvádí pracovní či studijní důvody.

Biologické hodiny však tikají neúprosně. S věkem klesá plodnost žen i kvalita vajíček. Zatímco ve 20 letech má žena asi 75% pravděpodobnost otěhotnění během jednoho roku pravidelného nechráněného styku, ve 35 letech je to už jen 66 % a ve 40 letech pouhých 44 %.

Méně dětí, méně radosti?

Nejde však jen o biologické faktory. Mění se i společenské postoje k rodičovství. Zatímco v roce 1990 považovalo 50 % mladých Rakušanů ve věku 16-24 let za velmi důležité, aby pár měl děti, v roce 2000 to bylo už jen 27 %.

Roste také podíl žen, které zůstávají bezdětné. Ve Velké Británii se podíl bezdětných žen zdvojnásobil mezi ročníky 1940 a 1960. Zatímco z žen narozených v roce 1940 zůstala bezdětná každá desátá, z ročníku 1960 to už byla každá pátá.

„Mezi ženami narozenými před rokem 1950 byl hlavním důvodem bezdětnosti fakt, že se nevdaly. U pozdějších ročníků zůstává mnoho žen bezdětných, i když žijí ve stabilním partnerství,“ říká socioložka Renske Keizer z Erasmovy univerzity v Rotterdamu.

Zajímavé je, že zatímco u žen vyšší vzdělání zvyšuje pravděpodobnost bezdětnosti, u mužů je tomu naopak – vzdělanější muži mají častěji děti než ti méně vzdělaní.

Evropa na demografické křižovatce

Důsledky nízké porodnosti jsou dalekosáhlé. V roce 2005 mělo 15 evropských zemí úhrnnou plodnost (průměrný počet dětí na jednu ženu) mezi 1,31 a 1,50. Dalších 10 zemí dokonce pod 1,30. V České republice pak byla natalita na úrovni 1,66. Přitom, aby se populace bez přistěhovalectví dlouhodobě udržela na stejné úrovni, je potřeba míra porodnosti asi 2,1 dítěte na ženu.

Pokles plodnosti je ovšem celosvětový. „Jsme svědky bezprecedentního kolapsu lidské plodnosti," varuje Robert John Aitken z Univerzity v Newcastle. Podle jeho výzkumu klesla celosvětová míra plodnosti z průměrných 5 dětí na ženu v roce 1960 na současné 2,3. To se blíží hranici 2,1, pod níž populace začíná vymírat. Ostatně některé asijské země mají porodnost ještě nižší – menší, než 1.

Výsledkem je rychlé stárnutí populace. Podle odhadů bude v roce 2050 asi 30 % Evropanů starších 65 let. To s sebou nese ekonomické i sociální výzvy – od udržitelnosti důchodových systémů po zajištění zdravotní péče.

Některé země se snaží trend zvrátit pomocí rodinné politiky. Francie, která má dlouhou tradici podpory porodnosti, nabízí štědré sociální dávky pro těhotné ženy a rodiny s dětmi. V roce 2006 měla úhrnnou plodnost 1,98, mírně vyšší než srovnatelné severozápadní evropské země jako Velká Británie (1,85) či Švédsko (1,85).

Může umělé oplodnění zachránit Evropu?

S klesající plodností roste poptávka po metodách asistované reprodukce, jako je umělé oplodnění. Někteří odborníci argumentují, že širší dostupnost těchto metod by mohla pomoci zvýšit porodnost. Realita je však složitější.

„I kdyby asistovaná reprodukce byla široce dostupná, její příspěvek k celkové porodnosti by byl velmi malý – odhadem jen asi 0,05 bodu k úhrnné plodnosti,“ vysvětluje demograf Henri Leridon z francouzského Národního institutu pro demografická studia.

Pro srovnání – ve Francii, kde je umělé oplodnění hrazeno ze zdravotního pojištění, se takto narodí asi 2,5 % všech dětí. V Dánsku, které má jednu z nejvyšších míru využití asistované reprodukce v Evropě, je to 3,9 % narozených dětí.

Navíc úspěšnost umělého oplodnění klesá s věkem ženy. „Asistovaná reprodukce nemůže plně kompenzovat pokles plodnosti způsobený odkládáním rodičovství,“ dodává Leridon.

Budoucnost v rukou politiků?

Mohou tedy vlády nějak ovlivnit porodnost? Zkušenosti ukazují, že přímý vliv rodinné politiky je omezený. Opatření jako rodičovská dovolená, dostupná péče o děti či daňové úlevy pro rodiny s dětmi sice mohou mít pozitivní dopad, ale spíše krátkodobý.

„Tyto politiky mohou urychlit rozhodnutí mít dítě, ale jejich vliv na celkový počet dětí, které ženy za život mají, je nejistý," vysvětluje Olivier Thévenon z francouzského Národního institutu demografických studií.

Podle odhadů každé jednotlivé opatření zvýší úhrnnou plodnost v průměru o pouhých 0,02 bodu, tedy asi o 1 %.

Bitva o pracovní sílu

Jedním z klíčových problémů je, že méně lidí v produktivním věku musí podporovat více seniorů. Je to jako kdybyste měli stále méně veslařů, kteří musí pohánět stále těžší loď.

„Zatímco střední délka života při narození se mezi lety 1995 a 2015 v těchto ekonomikách zvýšila v průměru o 4,5 roku, referenční model ekonomiky předpověděl, že efektivní věk odchodu do důchodu se zvýšil pouze o 0,54 roku v Německu, 0,40 roku ve Francii, 0,70 roku v Itálii a 0,58 roku ve Spojeném království,“ uvádí studie.

To znamená, že lidé žijí výrazně déle, ale do důchodu odcházejí jen o málo později. To vytváří obrovský tlak na systémy sociálního zabezpečení a zdravotní péče.

Hledání řešení

Existuje způsob, jak tuto demografickou bouři přežít? Vědci zkoumali několik možných reforem, včetně snížení důchodových dávek o 10 % a zvýšení věku odchodu do důchodu o pět let.

„Obě reformy podstatně snižují projektované nepříznivé růstové účinky stárnoucí populace,“ uvádí studie.

Tyto reformy by mohly zvýšit ekonomický růst a přinést značné přínosy pro budoucí generace. Například snížení důchodových dávek o 10 % ve Francii by bylo ekvivalentní zvýšení spotřeby o 1,21 % pro dvacetileté.

Politické překážky

Ale zde narážíme na klasické dilema demokratické společnosti. Zatímco tyto reformy by mohly být prospěšné v dlouhodobém horizontu, v krátkodobém měřítku by mohly být nepopulární, zejména mezi staršími voliči.

„Navzdory značným přínosům důchodových reforem pro budoucí generace se podobná opatření v praxi setkala s politickým odporem a byla implementována jen v omezené míře,“ poznamenávají autoři.

Navzdory těmto výzvám není situace beznadějná. Evropa má podle autorů studie stále čas se připravit na přicházející demografickou bouři. Klíčem bude najít rovnováhu mezi ekonomickou nutností a sociální spravedlností. Zároveň bude třeba investovat do technologií a inovací, které mohou zvýšit produktivitu a kompenzovat tak menší pracovní sílu.

Jedno je jisté – čas běží a hodiny tikají.