Skutečnost, že některé sýkorky zahynou dříve než jiné a třeba ani nezanechají potomstvo, se přirovnává k selekci, kterou provádí chovatel – řekněme všichni koně, kteří při závodech neběhají dost rychle, jsou rozemleti do salámu.
Celá věc má některá úskalí, např. rozšířenou představu o přežívání schopnějších či silnějších – při bližším ohledání se ukáže, že jsou to ti, kteří dokázali zanechat největší počet potomků, ať už je použitá cesta jakákoliv. Přesto je jaksi patrno, že sýkorka, která opakovaně spadne z větve, mnoho potomstva nezanechá. Rovněž tak bylo už od dob Darwinových patrno, že člověk se přírodnímu výběru jaksi vymknul.
Kolem přelomu 19. a 20. století byla oblíbeným zdrojem obav degenerace lidstva či jednotlivých národů: noční můrou lékařů, politiků i dalších osob, které se cítily odpovědné za budoucnost člověčenstva – a takových se vždycky najde či samo ustanoví dost – byla tehdy představa, že zdravotně či mentálně nekvalitní jedinci se nekontrolovaně rozmnožují a zaplavují svým potomstvem luhy a háje, tu milované vlasti, tu celoplanetárně.
Paralelně s tím se zrodila myšlenka eugeniky – „zlepšování lidského rodu“. I ta je kupodivu spojena s Darwinovou širší rodinou, zejména s jeho bratrancem Francisem Galtonem. Do pádu německé Třetí říše, která takovéto „chovatelské“ projekty dlouhodobě zdiskreditovala, se podobné myšlenky vážně probíraly a zčásti realizovaly v celé euroamerické kultuře, byť se o tom dnes nemluví.
Ač se dnes obecné obavy točí kolem zcela jiného okruhu otázek, problém kdysi odložený k ledu se opět hlásí o slovo a les etických otazníků houstne. Jak se stavět k „zlepšovatelům lidského rodu“ pomocí genetických manipulací? Změní se dojemná starost některých expertů o budoucí „rovný přístup všech vrstev obyvatelstva“ ke genetickým manipulacím velmi brzy ve starost o „rovnou povinnost“ v tomto smyslu? Francis Galton by se divil.