K tomu znalci připočítávají zhruba čtvrtinu kusů, jejichž zastřelení nebylo hlášeno a zbytek se s určitou mírou nejistoty násobí třemi. Myslivecké zdroje souhlasně uvádějí, že i přes zřejmě nižší oficiální čísla počet divočáků nadále roste.
Krajina je zatím stačí absorbovat. Mozaika lesů a polí je pro divočáky úplně ideální. Ale zkušenosti z USA či některých evropských zemí ukazují chmurnější výhledy. Třeba poměrně suché Španělsko nebo industrializované okolí Milána neposkytuje divočákům tak dobré potravinové zázemí, a tak se stahují k odpadkovým košům na předměstích, napadají psy, v parku se dožadují tašek s potravinami, přecházejí dálnice a způsobují hromadné havárie. Jen v samotné Barceloně je podobných případů hlášeno víc jak tisíc za rok.
Vůbec nejsložitější situace je v některých amerických státech. Prasta jsou stejně univerzální jako člověk. Mohou žít v zamrzlých prériích v Kanadě stejně jako v semiaridních oblastech na jihu. Americká prasata mají další specialitu, protože se v mnoha případech jedná o křížence mezi zdivočelými domácími druhy a divokou populací. Do Ameriky přišla kolem roku 1500, kdy jako „živé konzervy“ žila na španělských lodích a občas ze zajetí uprchli. Do toho lovci přivezli z Evropy skutečně divoké druhy a obě linie se začaly křížit. Jsou chytří, hladoví a větší část dne nenápadní. Obsadili 48 amerických států a ročně způsobují škody ve výši víc jak dvě miliardy dolarů.
Genetická studia ukázala zajímavou věc. V 70. letech minulého století v amerických televizích zahájily vysílání specializované lovecké kanály, které kromě jiného vychvalovaly lov na divoká prasata. Dopadlo to tak, že řada lovců, aby se tehdy nemuseli za prasaty vláčet přes půl USA si je prostě nechala přivést do domácích lesů. Téměř shodnou DNA tak můžeme nalézt i u skupin od sebe vzdálených tisíce kilometrů. Některé americké státy vypisují prémie za zastřelená prasata, ale ukazuje se, že odměny lákají lovce k tomu, aby zvířata přes zimu přikrmovala, takže počet prasat paradoxně roste.
V podstatě už je jenom otázka času, kdy si zvířata uvědomí, že ve městě je potravy dost a že město je bezpečné, protože si v něm střílet dovolí jen málokdo. Množství zvířat je přitom tak vysoké a prasata tak obratná, že nejdou odlovit. Lišky si toho všimly už dávno, takže na předměstí Londýna místní obyvatele nepřekvapí, když ráno u popelnic vidí dvě, tři svářící se lišky. Asi se na to dá zvyknout, ale jen do chvíle, kdy se u prasat neobjeví africký mor a u lišek vzteklina.
