Domestikace má mnoho různých významů a odstínů. V původním smyslu slova můžeme hovořit o domestikaci vlka, dobytka či obilí, v přeneseném významu o materiálech, které se stávají součástí našich domovů a domov samotný expanduje do prostorově složité krajiny, jakou známe např. z řecké Olympie, ostrova Delos, pyramidových komplexů starého Egypta či středoevropského eneolitu. Poměrně časté je metaforické použití slova, kdy můžeme např. hovořit o domestikaci barbarů, divošské mysli či romantických básníků.
Na procesu domestikace vlka, ze kterého se poměrně snadno stává pes snad proto, že hierarchická struktury vlčí smečky se podobala lovecké, paleolitické skupině, si můžeme dobře ukázat, že domestikace je záležitost oboustranná. Pro původního vlka byl člověk jiným příkladem lovecké tlupy. Jenže tím podobnost nekončí, protože ze psů se postupně stávají společníci, kteří mění, často manipulují a někdy ochočují původního domestikátora. Domestikace je tak často procesem odehrávajícím se v kruhu vzájemných vazeb, kdy člověk nejprve využije živočišný či rostlinný druh ke svému užitku, aby vzápětí byl tímto procesem sám proměněn. Typicky to je vidět např. na domestikaci kvasinek sloužících k výrobě alkoholických nápojů.
Běžný evropský kapr (Cyprinus carpio) je jediná ryba, kterou se daří vypěstovat ve velkém měřítku v umělých nádržích. Evropský kapr pochází zřejmě z dolního toku Dunaje, ale k jeho domestikaci docházelo pravděpodobně nezávisle v širokém pásu mezi Evropou, Persií, Indií, Čínou a Japonskem. Je téměř neuvěřitelné, jak domestikace této ryby proměnila charakter celých krajin a v nížinných močálovitých regionech měla podobně intenzivní vliv jako domestikace obilí na zemědělských půdách či pastevní krajiny na výše položených mimoprodukčních plochách.
Zlatá éra českého rybníkářství
České rybníkářství představuje fenomén evropského významu. Pozdější velké projekty vycházejí z nahromaděné rybníkářské tradice, jaká se u nás začala rozvíjet v 11. století a prvního vrcholu dosahuje ve 13. století, pak za vlády Karla IV. a na rozsáhlých Pernštejnských a Rožmberských panstvích během století 16. Základem úspěchu byl český kapr, původně proudná podunajská ryba, která byla postupně vyšlechtěná do nynější podoby. Již ve středověku byla z Čech vyvážená do okolních států. Jan Dubravius si v Rakousku objednal k večeři českého kapra a byl překvapený, že je dražší než italský pstruh. Při mnoha pokusech v dalších staletích se ukázalo, že žádná jiná ryba není schopná takovéto produkce.
Rybník nedaleko u zámku Huboká
Ryby byly postní jídlo, takže první rybníky patřily klášterům, Zejména cisterciáci prosluli vynikajícím vodním hospodářství, které ve Francii, domově řádu, navazuje na ještě antické znalosti. Starší formou umělých nádrží byly tzv. stavy či obstacula, které někde na potoce zadržovaly vodu. Ještě neměly pořádnou výpusť, takže ze povodní byly často protrhávány. Rybník je už jiné zařízení, protože při dně mívá výpustnou rouru a ryby není nutné lovit po jednotlivých kusech, ale rybník je možné vypustit celý. Ve 13. a 14. století už bylo technicky možné přistoupit k výstavbě celých rybničních systémů, jako jsou např. severočeské holanské rybníky. V té době se v zakládacích listinách Karlovy doby objevuje přání „aby království naše rybami a vodními parami oplývalo.“
Starší rybníky bývaly zakládané v údolích, byly menší a hlubší, zatímco novější, nížinné stavby byly mělké a úrodnější. V té době bylo s každým rybníkem zacházeno jako s jedním uzavřeným celkem. Z hlediska chovu kaprů to mělo celou řadu nevýhod. Matečné ryby se každým roku znovu vytřely a rybníky byly přeplněné plůdkem, který si navzájem vyžíral potravu. Plevelné ryby jako plotice, perlíni a hrouzci bývaly přemnožené. Kapři rostli pomalu, zatímco plevelných ryb byl nadbytek. Roční výnos z rybníka pak u kapra mohl činit jen 20-30 kg na hektar a rok.
Menhir pro kapry v Munickém rybníku
Teprve z roku 1411 máme zprávu o zdokonalení chovu ryb, kdy v jednom rybníce byl chován plůdek a ten teprve po dosažení určitého věku byl přemístěn do chovného rybníka. O padesát let později již z pramenů víme, že začal být používán třístupňový systém sestávající z plůdkového rybníka, výtažníku a hlavního rybníka. První dva rybníky byly poměrně malé, ale pak byl plůdek přemístěn do rozsáhlého hlavního rybníka. Během krátké doby 15. a zejména 16. století tak na našem území vzniklo kolem 25 tisíc rybníků!
Giganti mezi rybníky: Polabské vodní dílo
Nejvýznamnější českou rybníkářskou oblastí se v druhé polovině 15. století stalo Polabí, a to nejdřív okolí Poděbrad a Nymburka s rybníkem Blato a později (1514) opatovický kanál o délce 35 km, na který bylo napojeno 215 rybníků, z nichž některé měly plochu větší než dnešní Máchovo jezero. Při dolním toku Cidliny se nalézala chlumecko-dymokurská oblast, kde se hospodařilo na ještě vesměs středověkých 416 rybnících, které měly jako Žehuňský rybník či Rutvas rozlohu nad 200 ha! Lánská strouha též nazývaná Sánský kanál o délce 17 km byla budována již po roce 1450. Strouha vedla podél obcí Malé a Velké Opolany a Odřepsy a vlévala se pod obcí Kovanice pod Nymburkem do Labe. Hlavním účelem strouhy bylo napájet rybník Blato o rozloze asi 960 hektarů, tedy skoro třikrát větší, než má současné Máchovo jezero!
Samotný rybník nazývaný pro svoji rozlohu Blatenské jezero byl součástí poměrně složité soustavy přívodních a výpustných kanálů a několika dalších, mělkých rybníků, které začaly být odvodňovány už po roce 1764. I v dnešní době by se jednalo o neuvěřitelný projekt, natož ve vrcholném středověku. Vždyť rozloha rybníku necelých 10 km² se blížila ploše prostřední, Věstonické nádrži Novomlýnské soustavy. V roce 1490 převzal Vilém z Pernštejna do zástavy jihočeské panství Hluboká nad Vltavou. O dva roky později byl rozšířen pětisethektarový Bezdrev. Na tyto aktivity navázal Štěpánek Netolický, který v letech 1508-1518 na Třeboňsku navrhl 45 km dlouhou Zlatou strouhu, na kterou bylo vázáno několik set vodních nádrží.
Rybáři táhnou sítě na Hatích.
Výstavbu rybníků je třeba vidět v ekonomickém kontextu doby. Patnácté století bylo neklidné nejenom během husitských bouří, ale i ve své druhé polovině. Válka s Turky vyčerpávala královské a městské pokladny, a proto se hledaly další možnosti ekonomického růstu např. v rozvoji řemesel, v hornictví a v rybníkářství. Významným šlechtickým podnikatelem se stal Vilém z Pernštejna, který pocházel z celkem nezámožné moravské rodiny, ale dobrým hospodařením získal tak velký majetek, že třikrát převýšil Rožmberky a přitom 40% zisků pocházelo z rybníkářství.
Poddaní si na rybníky, které jim často braly pole, stěžovali podobně jako se my dnes obáváme velkých polabských pískoven. Viktorín Kornel ze Všehrd napsal v knize „O právech země české knihy devatery“ z roku 1499 tuto stížnost: „Když země téměř třetí díl je zpustošen válkami a mory, sídel zemanských množství přílišné v každém kraji jest zhubeno a rozbořeno, a co po meči, moru a ohni zůstalo, jest z téměř větší strany rybníky zatopeno.“
Konec jedné éry a nový začátek
Konec 18. století však přináší rušení rybníků. Do roku 1840 byla vysušena víc něž polovina rybniční plochy. K odvodnění rybníků původně ležících na úrodných půdách docházelo jednak kvůli pěstování cukrovky, ale také se zvyšovala potřeba hnoje jako přirozeného hnojiva a dna rybníků začala být využívána na pěstování píce pro dobytek. Poměrně záhy byla rozeznána důležitost tzv. dobytčí jednotky tedy takové množství dobytka na hektar, které umožňuje odpovídající hnojení. V 18. století využita prakticky všechna dostupná půda na pěstování obilí a dalších potravin a další prostor na pěstování píce poskytovaly hlavně odvodněné rybníky.
Stavidlo k Sopřečskému rybníku
Obrovská zkušenost s výstavbou rybníků se projevuje i v odborné literatuře. Několik staletí působily na evropské a jihoamerické podnikatele dvě knihy, které vznikly na našem území. Je to jednak učebnice hornictví od Georgia Agricoly „Dvanáct knih o hornictví“ (1556, Basilej), jednak mnohem tenčí, ale vlivná a téměř současně vydaná kniha Jana Dubravia „De piscinis – O rybnících“ z roku 1547.
Kniha je věnovaná báňskému podnikateli Janu Fuggerovi, protože hornictví té doby, kdy šachty byly běžně hluboké kolem 300 m se neobešlo bez čerpacích strojů poháněných vodou zadržovanou v báňských rybnících. Dubravius byl pozoruhodná postava hospodáře, který převzal zadlužené olomoucké biskupství a dokázal z něj vybudovat materiálně výnosný podnik. Spis, který čerpal z ústně předávané zkušenosti českých rybníkářů byl záhy přeložen do angličtiny, polštiny a němčiny, ale používali jej třeba i jezuitští misionáři v Jižní Americe. O Dubraviovi toho víme mnohem méně, než bychom si přáli. Například polskému králi Zikmundovi I. navrhoval vytvořit spojenou evropskou říši, která by bylo schopná se ubránit tureckému nebezpečí.
Odkaz rybníkářství v moderní době
Dobrým příkladem domestikované krajiny jsou komponované většinou barokní a klasicistní celky, které v různých torzech nalezneme asi na dvaceti místech ČR. Málokdy však slýcháme o velkých krajinářských renesančních projektech. Je to snad proto, že barokní a zejména romantizující klasicistní krajiny byly uspořádány zejména podle estetických a duchovních pravidel, zatímco renesanční krajiny, třeba hornické nebo rybniční mají, alespoň v našich zemích, spíš užitkový význam. Stavbou velkého měřítka byl Opatovický kanál vybudovaný v letech 1513-1514.
Uvědomme si, že např. již zmíněné obrovité Máchovo jezero má plochu kolem 280 ha, zatímco bohdanečský rybník Čeperka míval plochu 570-900 ha (možná až 1000-1250 ha), tedy dvoj- až trojnásobek Máchova jezera. Muselo se jednat o jednu z největších umělých nádrží v Evropě. Systém Opatovického kanálu podobně jako u Zlaté stoky tak patří mezi evropsky významné hydrologické projekty a zdaleka přesahuje hranice nejenom regionu, ale celé země. Určité srovnání poskytují Milické rybníky v Dolním Slezsku (polsky Stawy Milickie), které se rozvíjely pod vlivem cisterciáckého řádu, kde svou roli měli sehrát i čeští cisterciáci. Budování těch největších milických rybníků o rozloze přes 500 ha probíhalo prakticky současně s bohdanečskými nádržemi.
Tím jsme chtěli ilustrovat komplexní význam domestikace jedné ryby – běžného evropského kapra. Domestikace sice začíná jako dějiny postního jídla, ale během několika staletí vede k rozvoji detailního zeměměřictví, jaké bylo v ploché krajině, kudy byly vedeny kanály o malém stoupání, nezbytné. Přitom část takto vyvinutých přístrojů byla záhy na to použita pro detailní astronomická pozorování. Rybníkářství nejenom od doby vrcholného středověku změnilo celé krajiny, ale v době klimatických změn nabývá dalších významů jako je protipovodňová funkce, ochlazování krajiny a navyšování minimálních průtoků.
