Problém spočívá spíš v pojmu inteligence, který je velice široký a patří k němu třeba umění jednat s lidmi, anebo manuální inteligence, kdy si umíme – jako kdysi – opravit třeba automobil. Proces kognitivního učení a vlastně stárnutí se obvykle měří tak, že srovnáváme dvě skupiny lidí typicky o stáří 18–25 let a nad 60 let. Pomocí testů se přitom měří schopnost analyzovat a zpracovávat informace, paměť a prostorová orientace. K určitému úpadku těchto schopností dochází nečekaně brzy, již kolem 25 let věku. Pak záleží hlavně na tom, nakolik mysl trénujeme a udržujeme v mentálním pohybu.

V současné digitální době by se dal čekat velký inteligenční rozdíl mezi mladými a staršími generacemi, ale ukazuje se, že ve skutečnosti není velký a navíc se snižuje. Starší lidé lépe rozumí psanému textu, jsou schopni pracovat s větší šíří dat a mívají bohatší slovník i porozumění tomu, co slova vlastně znamenají. Naproti tomu hůř si pamatují jména, vejdou do místnosti a zapomenou, co chtěli, či hůř reagují v noci při řízení automobilu.

Průzkum prováděný na velkém souboru dat sebraném v letech 1960–2020 ukazuje, že mladší generace se v průběhu druhé poloviny 20. století stávaly stále chytřejší (alespoň v tom druhu inteligence, který se dá měřit pomocí IQ testů), ale pak narazily na určitý, nejspíš přirozený strop a poslední nejméně dvě desetiletí se již příliš nelepší. Naopak starší lidé, snad pod tlakem doby a možná i mladých, bystrých generací si déle udržují „duševní svěžest“, psychologové by řekli kognitivní schopnosti. Oba procesy, tedy nelepšení mladých a pomalejší stárnutí seniorů přispívá k tomu, že mezigenerační inteligenční rozdíly se snižují. Dopady mohou být poměrně velké, třeba pokud pracujete v personální oddělení nějaké firmy a váháte mezi juniory a seniory. Nezáleží na věku, záleží na kusu.