Je to vlastně hodně citlivá situace, protože kazatel v tomto případě může prostřednictvím papeže ovlivňovat rozhodnutí celé církve. Současnou modelovou situaci v profánním prostředí představují poradci prezidenta. Jsou to lidé, kteří mohou mít vliv na rozhodnutí státu, a přitom je zná málokdo.
Způsob jejich výběru je neoficiální a o jejich osobních zájmech většinou nevíme skoro nic. Kultura jejich výběru se liší podle povahy prezidenta a podle jeho prvních rádců.
Vyvolený řád kapucínů
Je proto zjevné, že alespoň v tomto případě, by papežův kaplan měl být vybírán pečlivě a podle nějakých pravidel, která se začala ustanovovat v polovině 16. století, ale teprve od roku 1743 byla tato funkce svěřena nařízením papeže Benedikta XIV. kapucínům. Byl to tehdy ještě mladý řád pověstný svým skromným vystupováním bez větších hospodářských ambicí a zároveň kazatelstvím a misionářskou prací, kterou ostatně uplatňoval i v pobělohorských Čechách.
Označení kapucíni původně vzniklo z přezdívky menších bratří s hnědou kapucí a později se přeneslo i na druh kávy nazývaný capuccino. V populární kultuře se z mnišské kapuce stala bunda s kapucí zakrývající hlavou, která je oblíbená u skejťáků, pankáčů či rapperů. Zdá se, že vyjadřuje určitou skrytost, tajemství a zároveň duchovní moc. Je to migrující symbol, který se původně od františkánů přenesl až do street artu a drogové scény.
Kaplani kážou nejenom papežovi, ale také kardinálům a biskupům i představeným mnišských řádů. Při volbě témat mají poměrně velkou svobodu, ale hlavním cílem je zejména v předvánočním a předvelikonočním času zamyšlení nad sebou či nad dobou.
Čtyřicet let kardinála Raniera Cantalamessa
Od roku 1980, tedy skoro 45 let, zastává funkci papežského kněze kardinál Raniero Cantalamessa (*1934). Jeho knihy vycházejí i v češtině a on sám se objevuje v televizi i ve filmu. Už z povahy věci, kdy témata několika stovek jeho kázání jsou sledována vatikánskou elitou i veřejnými médii, se musí vyjadřovat velmi zdrženlivě na samé hranici konzervativnosti, a to zejména v kontroverzních záležitostech, jako je vztah křesťanství či židovství anebo pedofilie katolických kněží.
Na celé záležitosti mne nejvíc zaujala role milců, poradců či rádců, kteří mohou mít na chod organizace, státu či církve zásadní vliv, a přitom stojí mimo instituce a jejich tvář jako by byla kryta kapucí neviditelnosti. Svým vlivem mohou vnášet jak myšlenky, které by jinak systém nepřipustil, ale také osobní zájmy, záště a boje o moc.
Zdá se, že církev si toto nebezpečí záhy uvědomila, a proto se snažila i z papežského kazatele vytvořit předvídatelnou součást systému založenou na zásadách kapucínského řádu. Na jednu stranu se tak snad vyhnula skandálním omylům, na druhou stranu vytvořila jen další verzi poměrně konzervativní instituce. Roli novátorů pak se střídavým úspěchem převzali kacíři a heretici. To je zřejmě způsob, jak funguje evoluce, a to nejenom na papežském dvoře.