Především žijeme v tom celkem vzácném období, kdy se střídají doby ledové a meziledové. Aby vůbec k této situaci mohlo dojít, tak planeta jako celek musí být poměrně chladná, ale rozdíl mezi rovníkem a póly docela velký. Je zapotřebí, aby teplé mořské proudy transportovaly dostatek tepla a tím i vláhy k polárním oblastem, kde z nich může vznikat ledovec, který pak jako viskózní kapalina steče až do zóny dnešního mírného klimatu a následkem bílé barvy odrazí část slunečního záření.

Mořským proudům by neměla bránit žádná pevnina, takže k režimu doby ledové potřebujeme velkou plochu oceánu nejlépe mezi jedním a druhým pólem. Obsah skleníkových plynů musí být „tak akorát“, aby jejich tepelný účinek nepřehlušil relativně malé cyklické změny slunečního záření. Jedná se o tzv. Milankovičovy cykly, kdy změna nad 10 W/m2 už může způsobit počátek či konec ledové doby.

Pro srovnání uveďme, že současný antropogénní příspěvek je kolem 2,5–4 W/m2, takže, jak ostatně upozorňovaly již před deseti lety výpočty klimatologů, k žádné další ledové době už dojít nemusí. Čtvrtohory už třeba nikdy nebudou tak „cool“. Podle pozice Země a Slunce patří naše teplé období, tedy holocén, mezi dlouhé interglaciály o délce trvání kolem 30 tisíc let. Nejvíc se mu podobá tzv. mořské izotopové stádium (MIS) 11, ke kterému došlo před asi 400 tisíci roky.

Ještě před rokem 2000 počítal poměrně věrohodný klimatický model s tím, že doba ledová může přijít následkem lidské činnosti o dost dřív, protože v teplejším světě se odpaří víc vody a ledovce porostou rychleji. V Arktidě pak stejně bude jedno, zda tam panuje -7 nebo -5 °C, protože voda zmrzne tak jako tak.

Arktická amplifikace a její důsledky

Arktická amplifikace, tedy nečekaně vysoké oteplení severních šířek, však tento model dramaticky proměnilo (klíčové studie prováděl široký tým kolem J. Hansena, 2016, 2023). Velké množství tavných vod ze severských ledovců může již kolem roku 2050 zablokovat systém oceánického výměníku, a to by mělo vést k ochlazování severní Evropy. Přitom se i nadále bude oteplovat střední část planety.

Zvyšující se teplotní gradient mezi rovníkem a póly povede ke změně větrného proudění a zejména k superbouřím, které na sklonku předposlední doby meziledové (eemu) dokázaly i ve svém přirozeném chodu na Bahamách přemísťovat bloky korálového vápence o váze až 1000 tun!

Anomálie posledních let

Pojďme se ale vrátit k tepelně anomálnímu počasí posledních dvou let. Co se vlastně stalo? Teplotu povrchu Země určuje rovnováha mezi oteplováním a ochlazováním asi jako v místnosti, kde se zároveň topí i větrá. Ochlazování nejvíc ze všeho závisí na úniku tepla do prostoru a na množství tepla skladovaném v oceánském tepelném výměníku. Ten pochopitelně funguje lépe, když je rozdíl mezi teplotou oceánu a teplotou ovzduší, co největší.

Jenže tentokrát i poměrně mírné El Niño oteplilo značně velkou plochu Tichého oceánu a navíc v Atlantském oceánu se mezi Británií a severní částí Jižní Ameriky vytvořil anomálně teplý a široký pás teplé vody, který pak v průběhu roku zásoboval západní Evropu několika velkými bouřemi s větry přesahujícími rychlost 200 km/hod. V každém případě v roce 2023 oteplování pokračovalo svým obvyklým tempem, ale co se „porouchalo“, bylo planetární chlazení.

Globální chlazení má ještě jeden dopad. Dejme tomu, že dnešní průměrná hodnota globálního oteplování je 1,1–1,2 °C. Jenže vzduch nad oceánem se otepluje právě díky vodnímu tepelnému výměníku o zhruba 0,8–0,9 °C, což pevnina či alespoň některé její části musí dohnat. Znamená to, že očekávaný růst globálních teplot o 1,5 °C bude v některých částech kontinentu znamenat oteplování o víc jak 2,0 °C. Kouzlo průměrných teplot spočívá právě v tom, že zneviditelňuje extrémy.

Budoucnost a potravinová bezpečnost

Kde by tedy mělo být tepleji? Větrná růžice se v posledních desetiletích na mnoha místech a hlavně v některých ročních obdobích dost proměňuje, takže odpověď je trochu nejistá, ale v podstatě týká všech zemědělských oblastí světa.

V roce 2023 se poprvé objevil model, který počítá s možností neúrody na všech kontinentech zároveň. Dřívější modely naopak počítaly s tím, že když se třeba neurodí v Severní Americe, tak to dožene produkce v Americe jižní. Jednou budeme možná vděční za betonová monstra obilných sil, protože nám podobně jako kdysi faraonské sýpky mohou pomoct překonat globální neúrodný rok, kdy bude obtížné dovést potraviny odjinud.

Oteplování „v potrubí“

Dalším klíčovým hráčem je oxid uhličitý rozpuštěný v mořské vodě. Kdybychom jej jen tak uvolnili do atmosféry, tak by jeho koncentrace klesla na polovinu za nějakých 7–9 let. Jenže on si putuje systémem hlubokých mořských proudů, kde jedna jejich trasa, jeden cyklus může trvat až 200 let. Nějakých 70 % tepelného účinku CO2 se projeví zhruba za 20–30 let po uvolnění! J. Hansen tomu říká, že oteplení je v potrubí a teprve k nám doteče.

Výpočty se sice liší, ale v zásadě jsme ještě naplno nepocítili celý tepelný potenciál oxidu uhličitého spáleného v roce 2000. Znamená to, že adaptaci se nevyhneme a až zjistíme, jak je drahá, tak budeme vyžadovat mitigaci (zmírňování, či snižování emisí).

Zatím si v podstatě v klidu můžeme zaláteřit na zelenou politiku EU, i když mám podezření, že k hlasu znepokojených občanů se občas přidávají výrobci, kteří neúměrně zvyšují zisky a svalují to na „zelený úděl“. V posledních dvou, třech letech se někdy hovoří o jevu zvaném greedflation, tedy inflaci způsobené hamižností („greed“) a tu je dobré maskovat něčím, co snáší jen málokdo, tedy uhlíkovými povolenkami a nedostatečně vysvětlenou zelenou politiku. Oxidu uhličitému v „potrubí“ oceánského výměníku to je v podstatě jedno, protože se řídí fyzikálními zákony.

Evoluční pasti lidstva

Tím jsme se plynule přesunuli k sociálnímu aspektu celé situace. Její primární, fyzikální stranou je to, co se děje v zemském systému, její sekundární stranou je naše psychologická a sociální reakce.

V biologii se pod pojmem evoluční past obvykle rozumí chování, které vede ke snížení schopnosti přežití druhu například přílišná specializace na jeden zdroj. Podobný přístup se rovněž začíná uplatňovat pro lidskou společnost. Tým S. Jorgensena identifikoval a analyzoval celkem 14 evolučních pastí, jako je přílišné zjednodušování situace, růst pro růst, kontaminace, existenční aspekt technologií či snižující se ekosystémová propojenost.

Tyto pasti podléhají určitému vývoji. Vznikají, nabírají širší měřítka, maskují se pod jinými jevy, propojují se s jinými pastmi a nakonec se objevují jako obtížně zvládnutelné problémy. Některé pasti jsou nevyhnutelné, protože konec konců život je řešení problémů, jiným se dá vyhnout či je alespoň udržet v určitých mezích.

Příkladem může být HDP, které sice u většiny rozvinutých států roste, ale přitom podíl jedince na tomto růstu dlouhodobě stagnuje. Víc vyrábíme, lépe prodáváme, zvyšujeme přitom emise, ale v osobním životě se to neprojevuje, ba právě naopak vypadá to tak, že tento růst pro někoho jiného nakonec zaplatíme my sami, respektive naše rodiny. Jorgensenův tým došel k závěru, že ze 14 velkých pastí dochází celkem u deseti k rychlému, nekontrolovanému rozvoji.

Nedá se přitom vyloučit celkem běžný ko-evoluční výsledek, kdy klimatická a environmentální proměna prostředí povede k vývoji nového poddruhu člověka, který odsune příchod další doby ledové o celá desetitisíletí či dokonce navždy. Nikdy jsme si nemysleli, že nám bude dáno žít v tak zajímavém období, kdy způsob, jak ve velkém měřítku funguje evoluce, budeme moci pozorovat na vlastní oči.