Před rozšířením spalovacího či elektrického motoru to byla pomůcka rozšířená a tam, kde se nevyplatil parní stroj, v zásadě nepostradatelná. Většinou byl u ní zapotřebí i dozorce s bičem, který umdlévající a nedisciplinovaná hovada občas popohnal, ale mnohý kůň či volek se naučil celou proceduru konat prakticky sám a „dobrovolně“.
Je obtížno se ubránit dojmu, že mechanismus, do něhož je většina z nás pracovně zapřažena, značně nabývá na otáčkách. Celá věc už nemá upocenou podobu rané industrializace či drábů a robot tereziánské éry – jen informačně-organizační společnost, kterou jsme z kabelů a vln dovedně upletli, nám hrozí utáhnout smyčku kolem hrdel. Cílem, byť nikoli vědomým, je v podstatě co nejrychlejší vyčerpání všech zdrojů, nejen surovinových, o tom se ví už dávno, ale i lidských.
Abych pokračoval v málo utěšených analogiích s domácím zvířectvem – úděl slepice starých časů jistě nebyl nejoptimálnější: pobíhala po blátivém dvorku či po humnech, krmena jen málo a odkázána sama na sebe. Na druhé straně žila řadu let a tu tam snesla nějaké vajíčko, v zimě skoro žádná. Teprve potom bylo jejím losem skončit v polévkovém hrnci.
Dnešní postindustriální slepice žije beze všeho přímého ohrožení – speciální umělý osvětlovací režim, klimatizace a propracované krmné směsi k tomu tvoří jakousi sofistikovanou směsici ráje a pekla. Za několik málo měsíců se zcela „vynese“ a po prvních náznacích poklesu produkce je odvezena k likvidaci.
I my stále rychleji dobrovolně obíháme centrální žerď našeho žentouru v naději, že nevypadneme z kola a budeme se smět nadále přiživovat u k tomu příslušejícího žlabu. Klapky na očích se hodí dvojnásob – jednak se nám z vířivého pohybu nezatočí hlava, jednak nám zůstane milosrdně skryto, že jsme se točili prakticky na místě – to čemu Hartmut Rosa říká „zběsilá strnulost“.
