V celém polabském pruhu jsou totiž známy vývěry kyselek a rovněž ložiska slatiny přispěla jako v Lázních Toušni, Mšených Lázních a vychodočeském Bohdanči k rozvoji speciálních léčebných technik, které se někdy ukázaly být účinnější než vodoléčba.
Málokdo je dnes schopný podívat se na Polabí jako na jednu velkou, perspektivní lázeňkou oblast, protože prameny byly objeveny pozdě až po rozvoji vrtných technik a to většinou v době, kdy malé lázně zakládané koncem 18. století již většinou dosluhovaly, anebo se na nich podepsala obecná krize konce I. sv. války. V té době se změnil i sociální model a vyšší střední třídy opouštěly návštěvu českých lázní a spíš směřovaly k moři do Itálie.
V opuštěných korytech Labe sycených průsaky či dokonce artézskou vodou počátkem holocénu vznikaly slatiny a slatinné půdy. Vůbec nejstarší bývá tenká poloha rezavě bílé luční křídy, která často tvoří podloží slatin. Je to vápnitý sediment podmáčených luk, v nichž se kolem kořínků mechů a trav sráží uhličitan vápenatý. Později došlo k částečnému okyselení prostředí a vápnité louky byly nahrazovány ostřicovými a rákosovými slatinami, ve kterých často najdeme zbytky mechů a kořeny olší, vrb a někdy i dubů.
Polabské slatiny jsou jemné, velmi vlhké, slabě vápnité černé půdy, které obsahují asi 70% vody. Po vysušení je dokonce možné z nich vytvářet cihličky a používat je jako nekvalitní palivo, jak se dělo koncem předminulého století - sušina totiž obsahuje až 80% uhlíku.
Slatinnou půdu si představte jako aktivní uhlí, na němž je sorbováno mnoho desítek organických sloučenin a která obsahuje zvýšená množství stopových prvků jako je brom, lithium, měď a další. Velmi často jsou slatiny syceny hlubokými vodami, které obsahují zvýšená množství zvláště železa a síry. Tehdy vznikají mineralizované slatiny, které jsou využívány ke zvláštním druhům léčby. Vynikajícím příklade polabské slatiny je Hrabanovská černava u Čelákovic, kde slatina vznikla v závěrečné fázi zazemnění mělkého jezera.
Antonín Jan Jungmann
Antonín Jan Jungmann
Příběhy míst jsou hlavně příběhy lidí. Lékař Antonín Jan Jungmann (*1775, Hudlice- †1854, Praha) byl mladším bratrem zakladatelské osobnosti českého obrození Josefa Jungmanna. Během svého života přispíval k české lékařské terminologii, ale také se zabýval sanskrtem a pokusil o první český překlad nejstarší části Mahabharáty. Vymyslel slova jako lebka či páteř. Rozšířil a zvelebil pražskou porodnici, které se v roce 1824 stal prvním ředitelem. Jeho plány o založení moderní české porodnice později realizoval stavitel Josef Hlávka. Jednalo se o novogotickou Zemskou porodnici u sv. Apolináře, která byla ve své době považována za největší a jednu z nejmodernějších evropských porodnic. Protože porodnictví bylo na venkově i na menších městech v rukách porodních bab, sepsal pro ně příručky Umění babické (1804) a později Umění porodnické (1827). Porodní báby, dnes bychom řekli asistentky musely u Apolináře projít dvouměsíčním školením. Zachránil tak stovky životů nejenom dětem, ale také matkám, které často dostávaly „horečku omladnic“. A Jungmann je rovněž autorem prvního soupisu českých lázní.
Nevíme, kdo první objevil možnost využít slatinu k léčbě. První lázeňská budova u nás výhradně určená pro slatinný provoz byla postavena v roce 1809 v Novoveských Lázních, kterým dnes říkáme Konstantinovy Lázně. Pravděpodobně zde využili znalostí shromážděných dr. Adlerem (zemřel 1810) ve Františkových Lázních. V Mariánských Lázních použili slatiny poprvé k léčbě již v roce 1815. Je přitom zajímavé, že první slatinné lázně v sousedním Německu, v Meinbergu, jsou mladší než provozy na českém území.
Léčba slatinou se obvykle ujala v těch lázních, kde se již dříve prováděla vodoléčba, tj. zejména v klasických místech jako v Teplicích (1838) , Karlových Varech (1836) a Libverdě (asi 1850). Nejstaršími výlučně slatinnými lázněmi jsou Kundratice pod Ještědem fungující od roku 1880 a těsně za nimi následují Velichovky (1882), Třeboň (1883), Bělohrad (1885), Bohdaneč (1897), Mlázovice (1898) a Toušeň (1889). Všechny ostatní lázně byly založeny až ve 20. století.
Slatiny a léčivé prameny v Polabí často souvisí, ale kromě toho existuje i jiný, hlubší druh polabských kyselek. Nevíme to určitě, ale je možné, že jsou hydrologicky vázány na labskou linii, tedy tedy hlubinnou zónu tvořenou pravděpodobně celým zlomovým pásmem ležícím zhruba mezi Magdeburkem a Hradcem Králové. V tomto případě by labská linie měla z hlediska hlubšího oběhu vod podobný význam jako zlomový systém oherského riftu pro západočeskou lázeňskou oblast.
Jenže třeba v Karlových Varech mohou prameny volně vytékat na povrch, ale v Polabí jsou utěsněné polohou slínů a vápnitých jílovců, takže je nejprve nutné je navrtat. Polabské kyselky včetně nejslavnějších poděbradských pramenů byly proto odkryty až vrtným průzkumem, který se např. v Poděbradech odehrával až po roce 1905, tedy na samém konci zlatého věku lázeňství. Další generace už vyrážely do Itálie za mořem.
Vodonosné horizonty jsou v celé oblasti skryté pod mocným souvrstvím slínů, pod nimiž leží pískovce, které jsou nasyceny mineralizovanými vodami. Pokud se podaří vrtem “propíchnout” jílový strop, tak artézské vody začnou samy tryskat k povrchu. Ve středním Polabí existuje celá oblast, kde je možné provrtat se na spodní vodonosný horizont.
Mezi slavné či alespoň význačné prameny tohoto druhu patří vývěry vod v Poděbradech, Velkém Zboží, Hořátvi, Kersku, Nymburku, Libáni, Dymokurech u Nymburka, Sadské, Velkém Oseku u Kolína a v Pečkách. Ale podobné prameny byly také navrtány ještě dál na východ v Sopřeči u Přelouče, Bělovsi u Náchoda a u Lázní Bělohradu. Menší lázně ležící na povrchových vývěrech obvykle železitých vod byly v provozu v Houšťce, dnes součásti Staré Boleslavi, v Ostrově u Brandýsa, Hradištku u Nymburku a v již východočeském Krašově u Chlumce na Cidlinou.
V křídové pánvi dochází k pravidelnému růstu mineralizace s hloubkou. V pramenech převládá bikarbonátová složka nad chloridovou a síranovou. Běžně se uplatňují zvýšené obsahy sodíku, hořčíku, vápníku, lithia a dalších prvků. Sole a oxid uhličitý obsažený ve vodách pochází z několika zdrojů. Především samotným rozkladem vápnitých jílovců a slínů dochází k uvolňování vápníku a stroncia. Kromě toho z podložních tmavých ordovických břidlic a permokarbonských pískovců stoupají k povrchu roztoky bohaté sírany, železem, chloridy a dokonce bromidy.
Někde se asi uplatňují i mladé sopečné horniny podobné těm, které budují Kunětickou horu a zásobí polabské kyselky oxidem uhličitým. Teplo dodává pramenům nejspš hluboký oběh vod na labské zóně. Jaký je budoucí léčebný potenciál kraje, který jsme nazvali polabskou lázeňskou oblastí? Po pravdě řečeno nevím, ale chtěl jsem upozornit, že se nejedná o nějaký náhodný shluk malých míst, která si svou slávu užila během několika desetiletí 19. a 20. století, ale o fenomén, který si jak kvůli mineralizovaným slatinám, tak i kyselkám zaslouží nové zhodnocení.
